Chlípníci a zhovadilci I.

V dnešním příspěvku bych se chtěl věnovat jednomu dodnes velice kontroverznímu tématu – zločinům se sexuálním podtextem. Byť leckteré zprávy o těchto činech v našem kraji vzbuzují po mnoha letech úsměv, jisté je, že pro jejich aktéry či spíše aktérky se jednalo o záležitost velice problematickou a traumatizující.

Referování o sexuálním obtěžování nebo přímo znásilnění mělo poněkud jiný charakter než dnes. Odpovídal zcela duchu doby, ve které se tyto zločiny odehrály. Bylo to tedy všechno poněkud méně otevřené než dnes.I když ani dnes zpravidla nebulvární žurnalisté nezabíhají do zbytečných detailů, pokud tedy zrovna nesedí v redakci Klatovského deníku na sesli šéfredaktora.

K povaze činu samotného byl zpravidla uveden pouze paragraf trestního zákona, který mu odpovídal. Nebude tedy na škodu ocitovat předmětné paragrafy z prvorepublikového trestního zákoníku platného od 1. ledna 1927, jehož větší část už ovšem platila od dob monarchie (od r. 1852). Tomuto typu zločinů se věnuje hlava čtrnáct zákoníku s podtitulem: „O násilném smilstvu, zprznění a jiných těžkých případech smilstva“

Prvním zločinem je „násilné smilstvo“, které řeší § 125 – „Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila, a v stavu tomto jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.“ Násilné smilstvo se tedy dnes nazývá znásilněním.
Trestní sazba (upravena paragrafem 126) je rozdělena do tří pásem, záleží na tom, zda oběť utrpí fyzickou újmu nebo ne. V případě „prostého znásilnění“ se hrozil trest v rozmezí 5-10 let, v případě zranění oběti 10-20 let, v případě smrti postižené doživotí.

Ilustrační obrázek od malířky Zdeňky Maškové z roku 1926. Chlípník se chystá na svou oběť. Většina popsaných zločinů se ovšem odehrála v mnohem horších kulisách.

Paragraf 127 ještě vymezuje další „eventuality“ pro znásilnění: „Mimomanželská soulož, předsevzatá s osobou ženskou, která bez přičinění pachatelova jest bezbranná nebo bez sebe, anebo, která ještě nedokonala čtrnáctý rok věku svého, budiž též pokládána za smilstvo násilné a potrestána buď podle § 126.“

Asi nejzávažnější zločin z tohoto ranku pedofilii, dříve nazývanou „zprznění“ vymezoval paragraf 128: „Kdo pro ukojení chlípných choutek svých hocha nebo děvčete, jimž není ještě čtrnácte let, anebo osoby nějaké, která jest bezbrannou nebo bez sebe pohlavně zneužije jiným způsobem, nežli tím, který uveden v § 127, dopustí se, ač není-li čin ten zločinem v § 129 lit. b) uvedeným, zločinu zprznění a potrestán buď těžkým žalářem od jednoho až do pěti let, jsou-li okolnosti velmi přitěžující, až do deseti let, a má-li to za následek zlo některé v § 126 naznačené, až do dvaceti let.“ Tresty tedy odpovídaly závažnosti tohoto provinění.

Další část (§ 129) upravuje další druhy smilstva, které jsou takzvaně „proti přírodě“. Tedy v první řadě smilnění se zvířaty a také s osobami stejného pohlaví. Zapomeňte na gay pride, nebo půjdete do „lochu.“ Ovšem „bylo-li však v případě pod lit. b) užito některého z prostředků v § 125 naznačených, uložiti se má trest od pěti až do deseti let, a je-li tu některá z okolností v § 126 obsažených, i trest tam stanovený.“ Poslední tématický paragraf se týkal incestu, tehdejší terminologií „zprznění krve“: „Zprznění krve, jež se spáchá mezi příbuznými v pokolení vzestupném neb sestupném, nechť příbuzenství jejich pochází z rodu manželského nebo nemanželského. Trestem jest žalář od šesti měsíců do jednoho roku.“

Ale konec teorie, přejděme ke konkrétním (smutným) případům.

První ze zpráv zachycených v klatovském tisku prochází z roku 1882. Nezaměstnaný čtyřicetiletý Arnošt Markl se pokusil zneužít dceru obuvníka P. (anonymita obětí zůstávala – alespoň tedy v tisku- zachovávána), když „darebák ten vylákal děvčátko do prázdné tmavé síně, vedle bytu obuvníka se nalézajícího, kdež při činu byl matkou děvčátka, která pohřešujíc doma svoji dcerušku hledala“. Markl se zaleknul matčina křiku a snažil se rychle zmizet „ze scény“. V tom mu ale zamezil strážník Křiváček opodál konající službu, pachatele zatknul a nechal ho zavřít do vyšetřovací vazby okresního soudu.

Někdy noviny přinesly reportáž až ze soudního líčení, jako v případě útoku na třináctiletou Majdalenu Šafránkovou dceru domkáře z Těšetin, který se odehrál 20. listopadu 1880. Mladá slečna se tehdy vracela z Mochtína, kde byla kupovat petrolej, a těsně před domovem uslyšela nějaký za sebou nějaký dusot. Domnívala se, že za ní jede nějaký voják na koni. Měla ovšem smůlu, protože za ní běžel kameník Vojtěch Vaněk zvaný „Bednář z Boříkova“, kterého jen o několik desítek minut dříve potkala u kupce v Mochtíně a který ji následně „popadnul, na zemi povalil a jí násilí učiniv uprchnul“ Křik dívky zburcoval četníka Čeňka Lorence, který byl zrovna na pochůzce v Tešetinech, a po zjištění, co se stalo se vydal spolu společně se strážmistrem Františkem Neuhämplem stíhat násilníka Vaňka. Nejprve zamířil do jeho domova – do Boříkova, kde ho ovšem nezastihl. Nakonec ale past sklapla ještě onu noc, četník s kolegou nalezli Vaňka v jednom hospodářství v deset kilometrů vzdálených Mlázovech. Společně ho dopravili do „lapáku“. Soudní proces se konal již v lednu následujícího roku. Vaněk vsadil vše na jednu kartu – tvrdil, že se toho dne v Kocourově a v Mochtíně tak opil, že si nic nepamatuje. Ovšem ani Hostinský Cibulka z Kocourova, stejně jako obchodník Babka z Mochtína nesvědčili u soudu ve Vaňkův prospěch – dle jejich verze nijak zvlášť opilý nebyl. Poškozená sice uvedla, že kořalka z násilníka „táhla“, ale nezdál se jí nijak zvlášť opilý. Proces dopadl tak, jak musel - Vaněk byl uznán vinným, ovšem trest byl z dnešního pohledu šokující. Za znásilnění (i podle tehdejších zákonů) dítěte si měl odsedět pouhých 18 měsíců.

Další příběh z roku 1905, tentokrát obrazem. Na řádění vojáka- exhibicionisty musel upozornit týdeník Šumavan. Zvlášť když nezabral ani „hon na úchyla“.

K sexuálně motivovaným zločinům často docházelo na mentálně postižených ženách. Tak jako v roce 1905, když byl rolník a otec několika dětí Jan Kudlička z Tešetin obviněn ze zločinu násilného smilstva, kterého se měl dopustit na slabomyslné Marii Š., která dokonce po činu otěhotněla. Pro úplnost je nutno dodat, že porota se v otázce viny neshodla a Kudlička, který čin důrazně popíral, byl osvobozen. Není třeba dodávat, že moderní kriminalistické metody by zřejmě (ne)vinu bezpečně prokázaly. Podobně ve stejném roce probíhal proces s dalším rolníkem Josefem Pscheitem ze Slavíkovic u Kdyně. Ten se údajně téhož roku „dopustil násilného smilstva na poloblbé pasačce Marii Výborové, chůvě u p. Soběharda, rolníka tamtéž. Při líčení, k němuž předvoláno 10 svědků, udal obžalovaný, že učinil tak z opilosti. Po vřelé řeči obhájce JUDr. Brauna, advokáta ve Kdyni byl obžalovaný následkem výroku poroty, které přisvědčila pouze na otázku, že čin byl spáchán v opilosti, odsouzen pouze na jeden měsíc do tuhého vězení, kterýž to trest, tak šťastně dopadnuvši, Pscheit hned nastoupil.“ No panečku, měsíc za znásilnění a opilost jako polehčující okolnost, tomu říkám kvalitní práce soudu i žaloby!

Někteří muži jsou, jak známo, čiperní i v poměrně vysokém věku. Když ovšem nemá stařík charisma nebo peníze, nastupuje často násilí - páchané navíc často na dětech. Například v roce 1904 ženatý 62 letý domkář Václav Tichý z Tupadel obtěžoval svou „kolegyni“ teprve čtrnáctiletou Annu Frankovou z beňovské cihelny, kde byli oba zaměstnáni. Nejprve se pokoušel „sbalit“ ji za pomoci nejrůznějších darů a když byl i přesto odmítnut, uchýlil se k násilí. Toto jednání mu vyneslo pobyt ve vyšetřovací vazbě a dá se očekávat, že i slušnou porci opovržení. Podobně se před soud dostal i případ osmačtyřicetiletého slepce (!) Petra Šimlingera z Klatov, který si 16. června 1908 „posadil na klín 3 a půl letou dcerušku dělnice Barbory Šmatové a nemravně se k ní choval“ Těžko soudit, co se vlastně stalo, ale Šimlinger dostal opravdu „flastr“ – 6 týdnů ve vězení. Zato vetchý stařík Jakub Slavík byl jiný kádr. Čtyřiasedmdesátiletý muž „vylákal třináctiletou školačku A. P. do polí a dav já dva dvouhaléře páchal s ní necudnosti“. Skutečný formát, alespoň si zaplatil.

V roce 1910 přinesly Klatovské listy krátkou zprávu o zločinu „zprznění krve“. Podle ní „19 letý pekařský pomocník Josef Jeřábek páchal po delší dobu s matkou, která je metařkou ulic, zločin proti § 131 tr. zákona. Když věc vyšla na jevo, utekl z Klatov do Plzně, kde byl v minulých dnech na žádost purkmistrovského úřadu klatovského zatčen a dodán k tamnímu krajskému soudu.“

Oblíbenou kratochvílí pánů byly už před lety pornografické obrázky, resp. fotografie. Obchodování s nimi bylo ovšem nelegální. Ilustrační foto samozřejmě není pornografií :)

Na závěr případ, o jehož projednávání u soudu referovaly poměrně obsáhle oba místní listy a dokonce i plzeňský deník Nová Doba!

Ani se nelze divit – hlavním aktérem byl majitel statku v Beňovech Čeněk Hruška. Soudní proces se uskutečnil v květnu 1929 a i redaktor Šumavanu v úvodu své reportáže vyzdvihuje výjimečnost případu, protože obviněný je podle něj „zralý, inteligentní a společensky dobře uvedený majitel velkostatku“. Hruška čelil obžalobě, že se dopustil skutků popsaných v paragrafech 125, 127 a 128. Celá kauza se „provalila“ na jaře roku 1929, kdy jeden z propuštěných Hruškových zaměstnanců oznámil na policii, že velkostatkář opakovaně zneužívá patnáctiletou dívku, která je chůvou v jeho rodině. Klatovská policie se případem začala zabývat a při vyšetřování zjistila, že podobných činů se Hruška dopustil ještě na dalších třech mladistvých dívkách. Následně byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn až po zaplacení kauce (tehdy astronomických) 100.000 korun. Za svého advokáta si Hruška vzal tehdejší klatovské právnické eso JUDr. Ervína Flata, porotou soudu tvořilo devět mužů a tři ženy a předsedal jí JUDr. Hugo Učík.

To, co by mohlo vypadat jako pouhé udání ze msty, Hruška překvapivě během soudního procesu nepopřel, na svou obhajobu uvedl, že uvedená dívka dostávala za své „služby“ peníze a poskytovala je dobrovolně. Ostatní obvinění ovšem rezolutně odmítnul. Porota skončila své jednání až po desáté hodině večerní a poté byl vynesen rozsudek, „na který před budovou soudní čekaly celé zástupy lidu, které jakmile při vynášení rozsudku prohlášeno bylo za veřejné, hrnulo se do porotní síně s takovou dychtivostí, že by jeden druhého umačkal.“
Každopádně porota nakonec na otázky ohledně násilného smilstva odpověděla záporně, naopak kladně v případě zprznění třináctileté Boženy M. Na to konto byl Hruška odsouzen k 6 měsícům nepodmíněně (!!!), čtvrtletnímu postu (tedy dva dny během trestu nedostal najíst) a k ztrátě volebního práva. Opět tedy směšný trest, byť je třeba říct, že žalobce a dokonce i obviněný se odvolali. Někdy mě bude muset nějaký právník poučit, jak je možné, že obviněný Hruška dostal méně než byla minimální sazba za tento zločin. Tak tomu bylo i několikrát v předešlých popsaných případech. Otec jedné z údajných poškozených dívek, Růženy M., žádal po Hruškovi 10.000 korun jako odškodné za újmu způsobenou dívce, soud mu však doporučil soukromoprávní spor.

Toť pro dnešek vše, jednička v názvu naznačuje, že k tématu se ještě vrátím. Materiálů je víc než dost!