Konec II. světové války v Klatovech - II.část

Minulý týden jsem zde publikoval první část vzpomínek mého dědy JUDr. Jiřího Bílka na konec druhé světové války v Klatovech. Dnes přináším dokončení těchto vzpomínek, tentokrát možná trochu osobnějších než v první části. Každopádně se ocitáme v Klatovech v sobotu 5. května 1945 těsně po poledni.


Asi ve dvě hodiny odpoledne se roznesla zpráva, že na hřišti SK u zastávky mají Němci uloženy zbraně a že je třeba je zajistit. Řada lidí se vydala tedy ulicí směrem k parku, my s Rudou také, ale už před křižovatkou na Luby nás zastavili již členové podzemního hnutí, abychom šli na náměstí, tam že dostaneme instrukce, co dělat. Na hřiště SK se totiž muselo jít okolo krajského vedení NSDAP, německé nacistické strany, a Němci se tam zabarikádovali a stříleli po českých lidech. Již několik mladých lidí před naším příchodem skutečně zastřelili. Bylo by proto plýtvání českou krví snažit se proniknout okolo nich s holýma rukama. 

Klatované vítají na náměstí osvoboditele z US Army. 

Odešli jsme proto na náměstí, kde místní rozhlas (byl pouze jeden amplion v městě na starém soudě na náměstí/ oznámil, že revoluční Místní národní výbor přejímá správu města. Současně bylo oznámeno, že se formuje studentská legie v sokolovně a že se tam mohou studenti hlásit. Šli jsme ihned s Rudou do Sokolovny, která byla vlastně hlavním stanem povstavších Klatovanů, i když byl velký sál celý obsazen „národními hosty“. Nám studentům byla prozatím určena strážní služba u vchodu do sokolovny a byli jsme vyzváni, abychom, pokud nemáme službu, odešli domů. Šli jsme tedy domů, neboť Rudovi a mně začínala dvouhodinová služba až v 19 hodin. Z okna našeho bytu jsme pak viděli první americký jeep s parlamentářem, který přijel vyjednat s německým velitelem Klatov kapitulaci zdejší posádky. Když jsme se dozvěděli, že přijede americký parlamentář, vzal Ruda hned kreslířskou čtvrtku, namaloval na ni červenobílé pruhy a do rohu modré pole, na němž vynechal jakoby bílé hvězdy. Z polínka připraveného u kamen na podpal jsme odštípli část jako žerď a připínáčky jsme k němu připevnili „vlajku“. V rychlosti jsme ji připevnili tak, že domnělé hvězdy nebyly u žerdi, ale na druhé straně. S takovouto vlajkou pak máma vítala Američany v jeepu. 

Další záběr z klatovského náměstí. Obyvatelé města očumují americký tank před hotelem Bílá růže. 

Po večeři jsme se pak vydali na stráž. Ozbrojeni jsme nebyli, poněvadž v celé studentské legii byla pouze jedna puška a tu měl velitel Jiří Burghauser, který už měl vojnu za sebou a tedy věděl, jak se střelnou zbraní zacházet. Dostali jsme pouze italské přilby jako odznak příslušnosti ke studentské legii a v těch jsme stáli před postranním vchodem do sokolovny na stráži. Asi ve 20 hodin jsem slyšel z náměstí velký jásot a domyslel jsem si, že Američané již přijeli. Dalo mi velkou námahu přemoci pokušení jít se také na náměstí podívat. Ale vědomí povinnosti zvítězilo. Zanedlouho bylo vyhlášeno nařízení amerického velitele, že zatemnění dále trvá a že jest od 21. Hodiny pro civilní obyvatelstvo vyhlášen zákaz vycházení na ulici. Tento zákaz však nikdo nerespektoval. Službu jsme skončili v 21 hodin a rozhodli jsme se, že i když začíná zákaz vycházení, přeci se pokusíme proniknout pod pláštěm tmy domů. Ale dostali jsme se jen na náměstí a tam jsme viděli, že zákaz vycházení nebyl brán příliš vážně. Všude byly hloučky Čechů a hlavně Češek. Dívali se na sebe a nemohli se domluvit. Zasáhl jsem ihned svými anglickými znalostmi., kde jsem mohl. Konečně jsme narazili na skupinu vojáků, která hledala nějaké ubytování. Slíbil jsem jim, že jim je opatřím v hotelu bílá růže. Hoteliér souhlasil a za chvíli si již Američané nosili do sálu srolované žíněnky, na nichž hodlali spát. Pan hoteliér chtěl přivítat Američany pohoštěním, a proto jim nabídl večeři. Dříve než přijali pozvání, chtěli vědět, co dostanou. Hoteliér nabízel smažené řízky. A zde jsem exceloval se svými jazykovými znalostmi, které jsem šest let nemohl použít, takže jsem hodně zapomněl. Nevěděl jsem, jak se řekne smažený řízek, a proto jsem se snažil to opsat. Řekl jsem: Beefsteak from the calf  /hovězí steak z telete/. Mladí vojáci propukli v obrovský smích, tak jsem si uvědomil, co jsem řekl. Když přinesli první řízky, zeptal jsem se jich, jak tomu říkají. Ti klidně odpověděli "Wiener Schtnizel." 

Přední britský deník Sunday Times informuje 6. května 1945  na titulní straně o vypuknutí povstání v Praze, stejně jako o postupu amerických  vojsk pod velením George S. Pattona.

Pak jsme se s Rudou konečně vypravili domů. Zatím zajeli Američané na chodníky s tanky, aby nepřekáželi dopravě. Hned při východu z hotelu jsem si narazil koleno o jeden tank, ale nebylo to tak strašné. Snad jsem také nepoškodil tank. Museli jsme proto jít domů jízdní drahou. Před hotelem Menčík (dnes kino Šumava - pozn. aut.), který býval blízko domu, kde jsme bydleli, jsme slyšeli bušení na vrata. Američané chtěli něco teplého k pití. Ale pokojská, která byla v hotelu sama, teprve na naše naléhání Američanům otevřela a vpustila je dovnitř. Dál nesměli než do výčepu a tam prohlásila, že bez svolení pana hoteliéra nesmí nic uvařit. Bylo již 11 hodin v noci, přesto se Ruda vypravil Ruda do bytu Ing. Menčíka, majitele hotelu, který byl u dolejších kasáren. Já jsem pak dělal Američanům společnost a povídal jsem si s nimi. Zpočátku mě americká angličtina dělala potíže, zvláště když přes celou válku jsem vlastně neslyšel slovo anglicky /vyjma jeden Churchillův projev, který jsem poslouchal z Londýna a při němž jsem se mohl udusit, jak jsem byl přikryt přikrývkami a peřinami, abych byl zvukově izolován/. Potíž mě působil jeden seržant, který mluvil a měl lulku v zubech. Ale postupně jsem si zvykl. Zatím se Ruda vrátil s hoteliérem Menčíkem a ten nabídl vojákům teplou vodu s rumolínem, červenou tekutinou, náhražkou rumu. 

Pamětní vstupenka na oslavy osvobození Klatov americkou armádou z roku 1990, první po více než čtyřiceti letech. Výzva k volbě Občanského fóra souvisela s prvními svobodnými volbami po roce 1989, které se konaly o měsíc později 8. a 9. června 1990.  

V jednu hodinu po půlnoci jsme se s Američany rozloučili a šli konečně domů. Ale nemohli jsme najít dveře od domu, poněvadž všude byly na chodnících tanky. Když jsme se konečně dostali k domovním dveřím, překvapilo nás, že nejsou zavřené. Pak jsme zjistili důvod. Schodiště bylo osvětlené a plné amerických vojáků, kteří tam odpočívali. Též u nás v bytě, byla největší místnost- salon obsazena důstojníky. Ale ani ten večer ani později jsem necítil takovou radost, jakou jsem si představoval, až Němci prohrají. Stále mně tanul na mysli seznam členů nové tzv. Košické vlády, který jsem vyslechl před několika dny z Londýna. Některé jména mně byla neznámá, ale stačilo mně, že představitel komunistů K. Gottwald, který byl v mých očích podobný nepřítel Republiky jako Hitler, měl po svém boku Zdeňka Nejedlého, sice označeného jako bezpartijní, ale o němž jsem věděl, že přesvědčením je ultrakomunista. Proto byla moje radost z konce války zastřena podvědomě jakoby závojem.

Druhý den, v neděli, bylo slavné Te Deum v arciděkanském kostele na poděkování za osvobození od nacistů. Ale naše radost nebyla nezkalená. Když jsme po návratu z kostela zapnuli rozhlasový přijímač, slyšeli jsme zoufalé volání Prahy o pomoc. Též američtí důstojníci, mezi nimiž byli velitel jednotky, která byla utábořena v naší ulici, zaslechli při jídle volání Prahy. Nedokončili oběd a velitel dal rozkaz k okamžitému odjezdu. Když jsme se s nimi loučili, snažil se nás uklidnit, když mně řekl, že budou brzy v Praze. Ale dojeli jen za Rokycany, neboť tam byla podle dohody spojenců demarkační čára. Ačkoli byl Rudá armáda ještě daleko, kdežto Američané mohli dorazit do Prahy ještě téhož dne 6. května a mohli uchránit naše hlavní město od značných ztrát na životech a velkých škod materiálních, jako např. požáru Staroměstské radnice, nedovolili Sověti z politických důvodů, aby naše hlavní město osvobodil někdo jiný než velký Rudý bratr. Tento tah se jim podařil dokonale. Když jsem pak jel na zkoušky do Prahy, přímo nadávali Pražané Američanům, že je chtěli nechat vykrvácet a že neposkytli Praze ani leteckou podporu, ačkoli dříve létali nad Prahou častěji. My, už osvobození, jsme věděli, jaká špinavá hra se tady ze strany Sovětů hrála. To byl další stín na mé radosti z konce války. 

Nepříliš kvalitní, ale unikátní fotografie amerických vojáků pořízená za budovou klatovského soudu, resp. věznice, kde už tehdy byli zadržováni zločinci z řad Němců. Na reverzu fotografie stojí:   John Hanley, Domenic Dedio, Milton Kyle, Paul Sherkus – „four of our original gang, Klatovy, May 1945“

V pondělí pak dostala Studentská legie příkaz zajistit na zastávce vagon se sanitním materiálem. Vyložili jsme náklad tohoto vagónu a dopravili materiál do nemocnice. Šel jsem proto na do úřadu práce, kde se zatím ujal vedení člen podzemního hnutí Dr. Karel Melichar. V úřadě jsme ještě dopláceli podpory českým rodinám, pokud jsme jim je nevyplatili před osvobozením. Dne 15. května jsem dal v úřadě práce výpověď a ohlásil jsem, že si vybírám dovolenou a odcházím na studie. Tím vlastně skončily mé styky s úřadem práce. Jen ještě jednou jsem byl volán před očistnou komisi, abych vypovídal v očistném řízení proti Lumíru Uldrychovi, jak mě udal u vedoucího Schmidta, že jsem dělal pro syna pana Posledního latinské úlohy, jak jsem so o tom již zmínil.. Byl jsem překvapen, že druhý z udavačů, Josef Houdek, už s odznakem KSČ na klopě, mě vyslýchal o tom, jak mě Lumír Uldrych udal.

Parlamentář a první tank 4. pancéřové americké divize na sušickém náměstí v neděli dne 6. května 1946 o12.30 hodině odpolední. Pěkná, dynamická fotografie od sousedů ze Sušice převzatá z publikace „Sušicko za okupace“ z roku 1946.

Bylo po válce běžné, že lidé, kteří měli z doby okupace máslo na hlavě, přikryli svoje provinění „betlémskou hvězdou“, jak jsem říkali. Podobně tomu bylo s Houdkem. A podle zásady „chyťte zloděje“ zahájili komunisté v čele s Houdkem očistné řízení proti Uldrychovi, nejdříve proto, že měl milostné pletky s mladou Němkou, úřednicí pobočky úřadu práce v Sušici. Přitom si vzpomněli i na to, že byl Uldrych zapleten do mého udání. A nyní Houdek, bývalý spolupachatel, mě jako člen KSČ a člen očistné komise vyslýchal o tom, jak mě Uldrych udal. Tato drzost mě tak překvapila, že jsem se nezmohl na to, abych mu řekl, že mě nemusí o okolnostech mého případu vyslýchat, protože byl jako spolupachatel při tom. Dodnes mě to mrzí a vyčítám si to jako zbabělost. V té době jsem však měl již myšlenky na to, abych dostudoval, a to, čím mě kdo ublížil, jsem již pustil z hlavy.