Gymnázium Klatovy – 200 let část I.

Dalším skutečně významným regionálním  jubileem, které bylo možno si připomenout v končícím roce 2012, bylo bezesporu 200. výročí založení klatovského gymnázia. Nejen proto, že jsem v hloubi  devadesátých let strávil v tomto ústavu sedm let, myslím, že k tomuto výročí mohu něco říct. Toto rozsáhlé téma si dovolím rozdělit na dva příspěvky.

Byť o historii této školy bylo řečeno a napsáno mnoho, zopakujeme si alespoň základní fakta. Její založení v roce 1812 se neodehrálo zcela náhodně. Již v letech 1636-1778 fungovalo v Klatovech gymnázium v rámci jezuitské koleje. Mezi jeho významné absolventy lze zařadit lékaře Borbonia nebo slavného právníka Pavla Kristiana z Koldína, v závěrečné fázi existence školu navštěvoval např. Josef Dobrovský nebo Václav Matěj Kramerius.  Zánik původního gymnázia souvisel s celkovým omezováním činnosti jezuitského řádu v Čechách. Škola byla nakonec koncem sedmdesátých let 18. století přesunuta do Písku. Klatovští měšťané si samozřejmě byli vědomi faktu, že zánikem školy značně poklesne prestiž a atraktivita města, o ekonomických ztrátách spojených s odchodem zpravidla dobře situovaných studentů ani nemluvě.  Proto již v letech 1781 a 1784 intervenovali představitelé města u císařského dvora a žádali o znovuzřízení školy, ovšem bez úspěchu. V roce 1791 jim slíbil císař Leopold II. založení gymnázia, ale ani tehdy, ani v následujících desetiletích k němu nedošlo. Na vině byla nejen Leopoldova brzká smrt, ale i živelné pohromy – velký požár ve městě v roce 1791, neúroda v roce 1804   nebo vpád francouzského vojska  z Bavorska do města v roce 1805.  Souhlas nakonec dostali městští konšelé   až od císaře Františka 31.3.1806 i díky tomu, že u císařského dvora za ně lobboval tehdejší  českobudějovický biskup. Bylo samozřejmě nutné zajistit škole pravidelné subvence, z tohoto důvodu prodalo město velké rybníky v jeho majetku – v Novákovicích, Tajanově, Lubech a v Pihovicích, za které se utržilo téměř 70.000 zlatých, dalších více než 12.000 mezi sebou vybrali obyvatelé města a okolí. Tyto finanční prostředky tvořily základ fondu, z jehož výnosů byl později financován provoz školy. I tak ale město již od počátku přispívalo 500 zlatými na provoz z vlastního rozpočtu.



Budova tzv. starého gymnázia na počátku 20. století. V popředí pomník profesora Krejčího odhalený v roce 1902



Také  bylo pochopitelně třeba zajistit učitele - ekonomicky nejvýhodnější (rozuměj nejlevnější) bylo obsadit učitelská místa příslušníky některého z řeholních řádů. Vyjednávání probíhala s představenými budějovických piaristů, s premonstráty z Teplé, ale úspěch byl dosažen teprve u benediktinů z pražského kláštera Emauzy. Jako místo pro sídlo gymnázia byl vybrán objekt bývalého kláštera (vedle kostela sv. Vavřince), který město zakoupilo v roce 1783, a doposud v něm byl sklad munice. Náklady na adaptaci budovy a přípravu bytů pro profesory dosáhly 2076 zlatých. Ke slavnostnímu zahájení výuky došlo  4. listopadu 1812, otevřeno bylo (jak bylo tehdy zvykem) pět tříd, škola měla celkem 153 žáků.  Učitelský sbor byl velice mladý, jeho nejstaršímu členovi –řediteli (prefektovi) Robertu Petrovi bylo pouhých 34 let. Ředitel měl plat 500 zlatých ročně, ostatní učitelé 400 – rozhodně nešlo o žádné velké peníze,  navíc  docházelo často ke zdržení výplat o 2-3 měsíce. Součástí  příjmu bylo pro každého vyučujícího i 12 sudů piva z klatovského a beňovského pivovaru, stejný počet si mohli profesoři zakoupit s třetinovou slevou! Profesoři  bydleli (zdarma) v budově gymnázia.



Vysvědčení studenta Havlíčka z roku 1879.



Finanční situace školy se zhoršila po roce 1816, kdy došlo k devalvaci papírových peněz. Ekonomické problémy došly tak daleko, že v roce 1817 byl školní rok zkrácen o dva měsíce a opat emauzského kláštera dokonce hrozil městu, že se zasadí na „vyšších místech“ o opětovné zrušení školy, pokud nebudou profesorům doplaceny dlužné částky a zajištěno dlouhodobě udržitelné financování ústavu.     

Vyučovacím jazykem byla latina, resp. němčina. K první změně v organizaci ústavu došlo v roce 1819, kdy na všech typech těchto škol byla zavedena další – šestá třída (ročník). Protože postupně přestávaly pro vydržování školy dostačovat výnosy z fondu, žádal tehdejší ředitel M. Ťoupalík císařskou kancelář o subvenci. Reakce vlády byla zamítavá a místo podpory byla uzavřena pátá a šestá třída. Osvícení klatovští měšťané samozřejmě vycítili , že tímto opatřením je ohrožena samotná existence školy. Vymohli tedy zvýšení příspěvku, kterým do gymnaziálnímu fondu přispívali právováreční měšťané. Zároveň využili návštěvy císaře Františka I. v Plzni v roce 1833 a vyslali tam deputaci žádající revizi rozhodnutí o omezení výuky.   Tato snaha byla úspěšná a  v srpnu téhož roku císař posvětil kabinetním listem   opětovné otevření posledních dvou ročníků.

K další shora řízené reorganizaci gymnázia došlo v roce 1848, kdy byl počet tříd stanoven na osm, to vydrželo až do padesátých let 20. století. Mezi významné absolventy gymnázia v prvních desetiletích jeho existence lze bezpochyby zařadit Karla Slavoje Ammerlinga, Josefa Frantu Šumavského, Jana Formánka Činoveského nebo Karla Boleslava Štorcha.

Dneska vyjíždějí studenti se školou organizovaně na podařené výlety do Británie nebo Chorvatska, v roce 1884 byl událostí výlet do Lub. Nedlouho po oskenování tohto obrázku jsem se rozloučil s legendárním CanoScan 8800 (světlý pruh:-))

Zpočátku se zdálo, že revoluční rok 1848 přinese liberalizaci výuky (nejen) na klatovském gymnáziu. Každopádně byl vydán předpis v němž byla taxativně vyjmenována gymnázia (včetně klatovského), kde bude počínaje školním rokem 1849-1850  vyučováno některým předmětům v češtině – konkrétně náboženství, zeměpisu, přírodopisu a dějepisu. V tomto školním roce došlo i k zahájení výuky samostatného předmětu -  češtiny, jejím prvním učitelem byl bývalý soudní úředník Leopold Svoboda, který se stal zároveň prvním laickým profesorem. S nástupem češtiny bylo spojeno i založení české knihovny, město věnovalo na její zřízení 100 zlatých, škola se stala členem Matice české, pro studenty oktávy byla předplacena tehdejší vlajková loď české literatury – časopis Lumír. K úplnému počeštění  školy však nedošlo, praktická, českému živlu nepříliš nakloněná politika vídeňské vlády (často nazývaná „bachovský absolutismus“), se projevila v podobě zastavení  státní subvence na zaplacení češtináře. To vedlo k rezignaci L. Svobody a nutnosti platit nového učitele ze stále prázdného gymnasiálního fondu.

V průběhu padesátých let byl posílen pedagogický sbor dalšími laiky, situace pomalu spěla k úplnému zesvětštění školy. Dokonce i opat emauzského kláštera se  snažil „zbavit“ se školy. V roce 1863 mělo být v Praze zřízeno další gymnázium, řád ho chtěl umístit ve své budově a  jeho podporu podmiňoval stažením svých členů z Klatov. Zde tato snaha vyvolala zděšení, doutnající spor  musel „hasit“ místodržitelský rada J. Klinger. Nakonec byly dohodnuty nové podmínky spolupráce (např. rozdělení profesorů – 7 měl zajišťovat klášter, 5 město), smlouva byla uzavřena na 6 následujících let.      

Zápis na gymnázium a jeho podmínky byly inzerovány v místním tisku.

  

Postupující emancipace češtiny jako vyučujícího jazyka byla zcela dokončena v roce 1865, kdy byla škola  prohlášena za českou. Tato zásadní změna přišla v době, kdy se  město národně  obecně „probouzelo“ – byla založena Měšťanská beseda (1863), pěvecký sbor Šumavan (1861) a bylo zahájeno vydávání stejnojmenného týdeníku
(1868). V pedagogickém sboru se do popředí dostávala mladší generace profesorů- vlastenců – zakladatel klatovské rodiny vědců Jindřich Niederle, spisovatel A. V. Šmilovský (mezi studenty ovšem nepříliš oblíbený) nebo Leopold František Saska (zemřel ve věku 38 let v roce 1870). Jak vlastně vypadal areál školy  na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století popisuje ve své vzpomínce Josef K. Martínek v Klatovských listech v roce 1915:

„Před tehdejší budovou gymnaziální rozkládala se směrem do ulice vysokou zdí obehnaná a dosti prostranná zahrada „profesorská“ , které užívali profesoři-kněží, v gymnaziální budově bydlící, kteří byli vesměs členy řádu Benediktinů emauzských či na Slovanech v Praze. Na místě této zahrady stojí nynější budova gymnaziální. K hlavní budově gymnasia a k této zahradě přiléhal uvnitř dvůr, který se skládal se ze dvou dílů: jeden z nich porostlý travou a posázený několika stromy a křovinami, určen byl pro procházku žákův v době dopoledního odpočinku o 10. hod. , ve druhém, do něhož byla vrata z ulice, byla dřevárna. Též byla tu menší jednopatrová budova, v níž v přízemí byla kuchyně pro profesory- kněze a pak dvě nebo tři síně učebné. Budova tato byla spojena s budovou hlavní pavláčkou, zřízené při staré hradební zdi. Za budovou gymnasiální, kde jsou dnes krásné sady s pomníkem prof. Krejčího, byly zbytky valů a příkopů, rejdiště a hřiště to školní mládeže. Těsně  k budově gymnasiální přiléhala tu, dřevěnou hradbou jsouc obehnána, letní tělocvična, která v pozdějších dnech byla odstraněna.“            

V této době se také přiblížil konec církevního “panování“ na škole. Protože emauzský klášter nebyl schopen plnit ustanovení smlouvy (především delegování smluvního počtu profesorů), město se rozhodlo smlouvu vypovědět. V roce 1870 byl proces dovršen volbou prvního světského ředitele Josefa Podstatného. Následovalo ovšem problematických deset let, kdy se škola ocitla ve správě města. Již zpočátku tohoto období (v r. 1873) se vedení Klatov snažilo přesvědčit vídeňské ministerstvo, aby převzalo školu do správy státu. Odmítavé stanovisko zdůvodnilo ministerstvo - jak jinak - nedostatkem financí. Zároveň se ale do budoucna nezřeklo uskutečnění tohoto „převodu“ Místní tisk (Šumavan) i přes tento dílčí neúspěch uklidňují čtenáře: „… obec neustane v domáhání se toho, oč jedenkráte se zasadila, a že nebude šetřiti žádného nákladu, aby ústav svůj sama ještě vydržela, než bude moci přejít do správy státní. Jednáť se tu o duševní i hmotný prospěch města, jednáť se tu taky o jeho čest..“

Fotografie abiturientů z roku 1872 na „sjezdu“ po 25 letech 13.-15. srpna 1897. Zúčastnil se ho i Jaroslav Vrchlický (v dolní řadě třetí zleva)- nejslavnější student v historii  školy.

V roce 1876 přiznala vláda škole subvenci ve výši 4000 zlatých na každý z následujících 3 let, úplné  převzetí však podmiňovala výstavbou nové budovy za peníze města.  V roce 1875 byla zvažována možnost přístavby, nakonec bylo rozhodnuto výstavbě nového objektu podél ulice gymnaziální (dnešní, byť výrazně proměněná budova obchodní akademie) – práce započaly v květnu 1876 a následujícího roku o prázdninách bylo hotovo, k slavnostnímu vysvěcení pak došlo   4. října 1877. Nové prostory byly přivítány pedagogy i studenty, nicméně již o čtvrt století (1902) později školní inspekce kritizuje např. nevhodnou sborovnu, chybějící tělocvičnu apod. K vlastnímu převedení školy do státní správy, o které usilovalo město desítky let, došlo výnosem říšské rady z 5. července 1879. Do státního rozpočtu na rok  1880 již byla zařazena subvence pro školu.

Mezi nejvýznamnější abiturienty nebo studenty druhé poloviny 19. století patřil  Jaroslav Vrchlický, Josef Thomayer nebo Karel Klostermann.  V profesorském sboru se také vyskytla celá řada zajímavých osobností, např. profesor matematiky a fyziky a literát Emanuel Taftl, propagátor sportu a etikety Jiří Guth–Jarkovský nebo aktivní organizátor společenského dění  Justin Prášek, jehož zásluhou se rozpadl nejstarší klatovský spolek Měšťanská beseda a který také stál u založení konkurenční Literární jednoty.

V posledních desetiletích se samozřejmě i atmosféra na gymnáziu posouvala, (v souladu se celospolečenskou atmosférou)  směrem k dalšímu zvyšování sebevědomí českého národa a prosazování „českého živlu“, byť samozřejmě navenek (a leckdy jistě i velmi upřímně) profesoři i studenti školy vyjadřovali loajalitu k panovnickému dvoru (oslavy narozenin či jmenin císaře, úmrtí u panovnického dvora apod.).

Gymnázium po skončení školního roku vydávalo výroční zprávu, o uplynulém roku také referoval místní tisk.  Např. na konci školního roku 1892/93 měl ústav 272 studentů, 264 z nich byli Češi (dle místa narození), 4 Moravané, 2 Rusové, 1 Dolnorakušan a 1 Uher. 256 studentů bylo katolického vyznání, 16 „israelitů“. Heretiků zřejmě  tehdy ještě nebylo.  Zatímco plné školné platila necelá polovina studentů (124), příspěvek na učební pomůcky téměř všichni studenti (254). Velice zajímavá je tehdy užívaná stupnice (mravného)  chování: 148 studentů se chovalo chvalitebně, uspokojivě 110, zákonně 12, jeden student se prezentoval méně zákonným chováním, jeden dokonce nezákonným. 

Program oslav stého výročí školy.

Prvního světského ředitele školy Josefa Podstatného po téměř dvaceti letech v roce 1890  ve funkci  vystřídal ve vedení škol Robert Beer. Po dalších deseti letech ho nahradil dosavadní  profesor státního gymnázia v Příbrami Jan Lorenz, ve srovnání se svým předchůdcem  mnohem liberálnější, přátelštější a více nakloněný různým aktivitám studentů.  Během jeho „panování“ však došlo ke  skandálu, který měl značný ohlas v tehdejších médiích. Při tradiční mši Te Deum  pořádané u příležitosti konce školního roku, zpívali někteří studenti vyšších ročníků slabě rakouskou hymnu a vůbec dělali při mši „bordel“. Běžná klukovina by asi za normálních okolností prošla s pokáráním, ale vzhledem k tomu, že jeden z přítomných učitelů klatovské  židovské školy poskytl svědectví o této „protirakouské vzpouře“ německému tisku v Plzni a Praze, bylo zahájeno vyšetřování celého incidentu.  Několik žáků bylo potrestáno karcerem (byli tedy „po škole“), dva studenti oktávy Krupař a Kepka byli dokonce  ze školy vyloučeni. Celé kauze jistě v budoucnu budu věnovat větší pozornost. Po Lorenzovi byl ředitelem pouhé dva roky Gustav Šafařovic (1907-9), poté nastoupil Rudolf Soukup.



Titulní strana výročního almanachu z roku 1912. Zajímavé čtení.



Během jeho „panování“ došlo k oslavám  stého výročí zřízení školy. Oslavy byly zahájeny 6. září večer  „akademií“ v sokolovně, na které vystoupily hudební hvězdy, které měly své kořeny v Klatovech – klavíristka Marie Talichová  nebo harfenista Václav Klička a také pěvecký sbory- Šumavan a pěvecký odbor Sokola. Dramaturgie koncertu kladla důraz na díla klatovských hudebních skladatelů – Ludevíta Procházky, Leopolda Měchury a Josefa Kličky.

Následující den oslav začal v sále radnice  přednáškou Dr. Jindřicha Vančury „O latinských školách klatovských“, po které následovala návštěva gymnaziální budovy. V 11 hodin odstartoval ceremoniál   odhalení  pamětní desky klatovského rodáka K.B. Štorcha (link). Odpoledne bylo vyhrazeno návštěvě muzea a zde instalované výstavy inspirované činností bývalých i současných studentů gymnázia. Večer byl na programu poněkud „lehčí“ koncert kapely vojenských vysloužilců. Poněvadž oslavy pochopitelně přilákaly celou řadu přespolních absolventů, byl následující den (8.9.)   vyhrazen procházkám po Klatovech nebo výletům na Šumavu.

Tyto oslavy jsou již dávno pryč, co nám ovšem zůstalo je almanach vydaný pod redakčním vedením již zmíněného historika (autora pozdějších „Dějin královského města Klatovy“) Dr. Jindřicha Vančury.  Jedná se o vynikající a dodnes velmi čtivý sborník, jehož hlavní část tvoří vzpomínky bývalých studentů gymnázia. Jednotlivé příspěvky poskytují čtenářům velice pěkný obraz poměrů nejen na škole, ale i celkové  atmosféry ve městě v druhé polovině devatenáctého století. Vančura doplnil tyto vzpomínky faktograficky hutným popisem působení všech ředitelů školy od jejího založení v roce 1812.                      

Pokračování příště.