KATEGORIE

neděle 30. prosince 2012

Gymnázium - 200 let část II.

V minulém příspěvku jsme zrekapitulovali prvních sto let existence gymnázia v Klatovech. Zajímavé osudy potkaly školu i ve druhém století její existence- obě světové války, reformu dle sovětského vzoru po roce 1948 a návrat k tradičnímu schématu po roce 1989. 


Dva roky po oslavě stého výročí propukla první světová válka. Angažmá Rakouska v tomto konfliktu samozřejmě značným způsobem ovlivnilo život v Klatovech. Město zaplavily stovky židovských uprchlíků z Haliče, jak postupovaly válečné roky, úměrně tomu  se zhoršovalo i zásobování obyvatel města potravinami, uhlím apod. Válka se samozřejmě projevila i na gymnáziu, neustálým snižováním věku branců se tak „dostalo“ na celou řadu studentů školy (zvlášť v posledních dvou letech války). Není třeba připomínat, že řada z nich se z fronty (zejména italské) nevrátila. Klatovské listy (vydávání Šumavanu bylo v roce 1914 zastaveno) poměrně často přinášely tragické zprávy o smrti některého ze studentů, např. jako v případě nadějného septimána Jana Formánka, který padl v srpnu 1915 v Rusku. Na bojištích zahynula celá řada absolventů školy, za všechny připomínám perspektivního malíře, učitele  Jana Tomáška, který podlehl svým zraněním v říjnu 1915. V posledním roce války (14.5.1918) zemřel také  bývalý ředitel školy, oblíbený Robert Beer.                  


Profesorský sbor klatovského gymnázia na konci dvacátých let.

Po vzniku ČSR vstupuje i gymnázium do nové epochy pod novým názvem -  Státní reálné gymnázium v Klatovech. Ředitelem zůstává i v nových poměrech Rudolf Soukup (do roku 1927), po něm přebírá na následujících 12 let vedení školy prof. Karel Peters. I profesorský sbor je vcelku omlazován, na některé z profesorů vzpomínali tehdejší studenti i po mnoha desítkách  let. Další informace o členech sboru přinášejí pravidelné každoroční výroční zprávy školy, které měly zrekapitulovat právě uplynulý školní rok.  Především musím připomenout svého praděda Rudolfa Bílka st. (1884-1965). Po absolvování gymnázia v Českých Budějovicích začal studovat na FF UK obor český jazyk- francouzština. Znalosti cizího jazyka si během studia zdokonalil během studijního pobytu v Dijonu. Zajímavé bezesporu je, že v pronajatém pokoji, kde bydlel, vystřídal při svém příjezdu jakéhosi Edu Beneše. O jeho oblibě mezi žáky svědčí i mnoho desítek pohlednic a dopisů, které mu zasílali jeho (bývalí) studenti z prázdninových cest. Francouzštinu učil na škole i např. klatovský rodák prof. Roman Makeš (*1888), který byl během války přeložen na reálku do Plzně, kde dokonce vyučoval komunistického reka Julia Fučíka. Dalším populárním vyučujícím  byl bezesporu profesor přírodopisu a chemie Čeněk Chládek. Kromě toho byl i vynikajícím amatérským fotografem a zakládajícím členem klatovského klubu fotografů- amatérů. O jeho umu v této oblasti svědčí i fakt, že jeho množství jeho fotografií Klatov vydal jako pohlednice sušický nakladatel Joža Pospíchal. Jeho soukromý život byl zřejmě méně urovnaný, do problémů ho dostala záliba v hraní karet. Naopak  zatrpklý a přísný, pravý postrach studentstva byl jinak  ovšem odborně zdatný profesor češtiny a němčiny Antonín Zoglmann (zemřel údajně  ve vysokém věku na počátku 80.let). Další známou postavou byl profesor kreslení František Mracký (*1900), sám nadprůměrný malíř. Jeho krajiny z Pošumaví nebo partie  z Klatov jsou dodnes velice populární, řada z nich také vyšla jako pohlednice. Oblíbeným se stal záhy po nástupu na gymnázium v září 1935 mladý profesor češtiny, klatovský rodák a také bývalý student školy PhDr. Jaroslav Voráč (1910-1989).   

Naopak poněkud bizarním zjevem byl češtinář  a latiník prof. František Halaburt. Jeho hypochondrie byla pověstná, žáky, kteří se mu zdáli nemocní, pravidelně přesazoval do posledních lavic a vůbec s nimi nekomunikoval. Dle svědectví pamětníků se sice v hodinách češtině moc nevěnoval, ale zato je naučil např. cikánsky Otčenáš apod. Opravy písemných prací dokonce svěřoval šikovnějším studentům.  Profesorský sbor nebyl v meziválečné době pouze mužskou záležitostí, např. ve školním roce 1932/33  zde vyučovaly i dvě ženy – Vlasta Málková dějepis a Marie Hutterová chemii a tělesnou výchovu. 


Štítek na sešit – korporátní design.

Život na gymnáziu se pochopitelně netýkal pouze vlastní výuky. Škola, podobně jako dnes, organizovala pro studenty celou řadu  dalších aktivit. Často se připomínaly významné události či výročí, např. v říjnu 1928 deset let vzniku republiky. Samozřejmé také byly každoroční březnové oslavy narozenin prezidenta Masaryka. V březnu 1933 proběhl narozeninový recitál v sokolovně. Nejprve septimán Kopelent recitoval báseň J. S. Machara  věnovanou TGM.  Poté následovalo několik hudebních čísel provedených studenty školy – Křičkovy Písně a pochody a Smetanův duet pro housle a piano Z domoviny. Poté přednášel o životě na názorech TGM student Soukup. Na závěr zazněla státní hymna. Každoročně byl také připomenut Den matek.

Zvláštní pozornost byla věnována osobnostem spojeným s městem nebo s gymnáziem (A. Šmilovský, V. M. Kramerius apod.), prim hrál samozřejmě Jaroslav Vrchlický. Na počest jeho nedožitých osmdesátých narozenin bylo v lednu 1933 ministerským výnosem rozhodnuto pojmenovat školu po  tomto velkém básníkovi, oficiální název tedy poté  zněl Státní  čsl. reálné gymnázium Jaroslava Vrchlického.       

Z tehdejších výročních zpráv vyplývá, že zvláštní pozornost byla věnována (v souladu s politikou státu) zemím tzv. Malé dohody – Jugoslávii a Rumunsku. Během zvláštních přednášek byly prezentovány studentům tyto země – naši tehdejší spojenci. V říjnu 1934, po zavraždění jugoslávského krále Alexandra, byla dokonce konána v režii gymnázia tryzna za tohoto monarchu v sokolovně.  

Poměrně časté byly také výlety za kulturou, např.  do plzeňského divadla na opery českých skladatelů. Občas se studenti účastnili i filmového představení, nejčastěji shlédli film podle předlohy některého z českých klasiků.  

Byť v obecné rovině nebyl sport zdaleka tak populární jako dnes, i v této oblasti poskytovalo gymnázium studentům leccos navíc  nad rámec běžné výuky. V zimním období byly populární bruslařské  (na kluzišti S.K. Klatovy) nebo lyžařské závody v okolí města (to by dnes asi už nešlo). V letních měsících pořádala škola lehkoatletický „mítink“ pro studenty vyššího gymnázia, stejně jako přebor ve volejbale. 

V závěru školního roku také zpravidla přednášel klatovský lékař MUDr. Fügner „abiturientům ústavu“ o nebezpečí pohlavních nemocí. No, byla to doba dávno před sexuální  revolucí! 



Obálka výroční zprávy gymnázia za školní rok 1928-29. Obálku navrhl žák školy Jiří Burghauser


V souvislosti se zvýšeným ohrožením země na konci třicátých let začala škola klást větší důraz na tzv. brannou výchovu. Žáci se učili základům poskytování první pomoci a nacvičovali evakuaci.  Dne 30. dubna 1937 „se konalo poplachové cvičení všech klatovských škol. Na znamení dané poplachovou sirénou se odebralo žactvo v sevřených řadách do městského parku, kde se ukrylo pod stromy a v kolonádě před zraky letců.  Asi málokdo si tehdy připouštěl, že vcelku brzy budou  prožívat skutečné nálety.         
Co se týče počtu žáků ve škole – nebylo výjimkou, že na nižším gymnáziu (prima-kvarta) byly v ročníku dvě třídy, které se potom ne počátku kvinty  sloučily v jednu, ve které tak mohlo být i okolo padesáti studentů. Někteří studenti také po prvních čtyřech ročnících vyhodnotili své schopnosti tak, že raději přešli na jinou školu. Tedy např. ve školním roce 1934/35 mělo gymnázium celkem 407 studentů. O velké „úmrtnosti“ během studia svědčí nejlépe srovnání počtu nejmladších a nejstarších ročníků – zatímco v primu ( 2 třídy) navštěvovalo 74 žáků, v oktávě se na maturitu chystalo pouhých 16 studentů. V tomto roce dopadla „zkouška z dospělosti“ velmi dobře, všichni adepti ji úspěšně složili.      
Samotná maturitní zkouška probíhala ve formátu, který se příliš nelišil od toho před zavedením státních maturit. Nejprve proběhla písemná část, s odstupem 4-6  týdnů ústní. Maturitní komisi vedl předseda, profesor z jiného gymnázia, který sem byl pro tuto příležitost „převelen“. 
Troufnu si tvrdit, že složení maturity bylo před osmdesáti a více lety náročnější než dnes, ale zkouška měla především mnohem větší váhu. Dnes v době, kdy po maturitu skládá cca 70 % populačního ročníku, leckdy na školách mizerné úrovně,  opravdu ztrácí maturita jakoukoli váhu, o schopnostech nebo znalostech současných abiturientů tedy nevypovídá zhola nic.  Nakonec s vysokými školami je situace velice obdobná.



Pozvánka na maturitní věneček studentů z let 1930-38

Klidné časy končí v druhé polovině třicátých let, napětí v Evropě vzrůstá a smutným vyvrcholením je propuknutí druhé světové války. Faktická likvidace ČSR se pochopitelně dotkla i gymnázia, byť střední školy na rozdíl od vysokých fungovaly v Protektorátu celou válku. Klatovské gymnázium postihla v roce 1942, tedy v době vrcholící heydrichiády, smutná událost. Nedlouho po svém zatčení byl popraven v nedalekém Spáleném lese prof. Jan Halíř. Válka si celkem vyžádala životy  38 absolventů školy. Samozřejmě německý vliv se silně projevil i ve výuce- velký důraz byl kladen na studium němčiny, i osnovy dalších předmětů byly ovlivněny faktem, že území bývalé ČSR bylo de facto považováno za integrální součást Velkoněmecké říše. V druhé polovině  války byli někteří starší žáci (hlavně ročníky 1924 a 1925) zařazeni do tzv. totaleinsatz, tedy na otrockou práci do Německa.

Po skočení války a krátkém relativně svobodném období let 1945-48 se začalo v českých školách hrát dle sovětských not. Výsledkem bylo zrušení gymnázií a vytvoření tzv. jedenáctileté  střední školy (1. září 1953) . Poslední tři ročníky tohoto paskvilu – spojené základní a střední školy, měly některé výběrové třídy, které tak nahradily bývalé gymnázium. V roce 1959 dostala škola novou budovu v ulici Národních mučedníků, která je jejím „hlavním stanem“ dodnes. Od šedesátých let až do počátku nového století však tyto prostory sdílela s IV. ZŠ pojmenované po zločinci s výrazem hodného strejdy, který měl kořeny v našem kraji, Antonínu Zápotockém.    
Experiment s jedenáctiletkou skončil už v roce 1961, kdy se škola transformovala na  střední všeobecně vzdělávací školu. Samozřejmě netřeba připomínat, že v celém tomto období (až do r. 1989) byla výuka na  gymnáziu podřízena vládnoucí ideologii – úkolem školy tedy bylo nejen studenty připravit na studium na vysoké škole, ale také „vštěpovat jim nový socialistický vztah k člověku, práci i k společenskému vlastnictví, marxisticko-leninsky je světonázorově orientovat.“ S tím souvisely i konkrétní záležitosti – vypuštění povinné výuky latiny, naopak zavedení předmětu „základy výroby“, účasti na brigádách v zemědělství, založení a fungování SSM apod.                     

Budova gymnázia v šedesátých letech. Foto ing. Rudolf Bílek.
V druhé polovině šedesátých let se liberálnější ovzduší ve společnosti projevilo i mezi zdejšími studenty, několikrát si zorganizovali vlastní slavnost – majáles. V této době se také definitivně vrací model školy jako čtyřletého gymnázia. Není překvapením, že následující období normalizace vychvaluje almanach k 175. výročí založení školy (1987) jako období, kdy se všechno daří, zavádí se nový předmět „základy odborné přípravy“ (podivný mix strojírenství, zemědělství a programování), škola dostává počítače IQ 151, jsou otevírány třídy s rozšířenou výukou matematiky (pravda, humanitní předměty zůstávaly v hluboké defenzivě i za mého studia v devadesátých letech) apod. Každopádně hmatatelným pozůstatkem této doby je tzv. přístavba s krásným krytem civilní ochrany předělaným na učebny z druhé poloviny osmdesátých let.
Zatím poslední zlom v turbulentních dějinách klatovského gymnázia  přinesl rok 1989. Už v září 1990 bylo znovuobnoveno osmileté, resp. sedmileté studium, jednalo se tedy o návrat k původní délce i formátu studia. Do první ze znovu obnovených prim jsem právě tehdy nastoupil, takže určitý vztah ke škole mám už více než dvacet let. Osnovy pro toto studium se tehdy asi tvořily za pochodu, ale já jsem to rozhodně nijak nepoznal. Naopak dodnes považuji rozhodnutí přejít ze ZŠ na gympl za velice dobré. Měl jsem štěstí nejen na spolužáky, ale i na vyučující. Setkal jsem se zde poprvé s angličtinou- velkým štěstím bylo, že se mi dostalo kvalitních učitelů na tento mimořádně důležitý předmět (Kyselý, Chroustová, Chvojka). Vzpomínám rád i na třídní J. Laníkovou, byť skriptíčka z biologie, z dílny ústavu samotného, jsem fakt nesnášel. Vůbec, měl jsem občas pocit, že jsem se octnul na jakési fyzikálně-biologické větvi studia, byť mi to předem nikdo neřekl. Vzhledem k mému nulovému talentu a vztahu k matematice bylo velmi dobré, že jsme na ni „vyfasovali“ prof. Havlíčkovou, která měla velké pochopení pro mé početní indispozice. Mít např. F. Šandu, asi jsem se k maturitě nedostal, nebo se tam hrabu dodnes. Naopak nejlepší byl pro mě samozřejmě dějepis (J. Šmíd a především D. Protivová). I když byl (a asi stále je) tento předmět nejen na klatovském gymnáziu v pozadí, asi nebude náhodou, že právě z lůna této školy vyšla silná generace mladých historiků – J. Jirák, L. Valeš, bratři Kourové, L. Babka, J. Marcel nebo L. Kopecký. Jestli jsem na někoho zapomněl, omlouvám se. Samozřejmě na škole (jako všude) jsou učitelé průměrní a slabí, těch jsem  však během svého studia  mnoho nepotkal.
Každopádně, když jsem letos po mnoha letech navštívil znovu útroby gymnázia, musím říct, že oněch 15 let od doby, kdy jsem ústav opustil, je opravdu znát. „Základka“ je ta tam, zmizely i nevábné šatny, celá budova se prosvětlila. Nakonec i exteriér dostal optimističtější barvy, ale díky zateplení a nové fasádě zase nenávratně zmizely krásné budovatelské výjevy na křídlech původní stavby. Ve třídách je znát, že módní interaktivita dorazila i sem. Nevím, komu přičítat zásluhy, zda zřizovateli, tedy Plzeňskému kraji, nebo bývalému a současnému řediteli, ale úroveň vybavení a prostředí se plně vyrovná školám, které jsem v nedávné  minulosti navštívil v zahraničí (Británie, Norsko apod.).


Průvod během majálesu. Konec šedesátých let.

Na závěr bych se chtěl věnovat oslavám dvoustého výročí založení školy. Nejsem si jist, zda proběhla nějaká narozeninová výstava, určitě na jaře se cosi konalo v Družbě a zřejmě i v muzeu. Ani na jednu akci jsem bohužel nedostal – asi to nebude úplná náhoda, protože propagace akcí (obecně) u obou zmíněných institucí je opravdu špatná. Z webových stránek gymplu se teď dozvídám, že 20. června se konal průvod studentů městem. To bylo jistě povedené, ale v situaci, kdy většina z bývalých studentů školy pobývá mimo Klatovy,  je dělat podobné záležitosti během pracovního týdne trochu nešťastné. Alespoň výroční ples se konal v sobotu. Ani tam jsem neukázal nejen proto, že s budovou KD Družba je spojeno několik mých prvoligových alkoholických excesů, ale hlavně proto že  mi nebylo  jasné, jak se tento bál lišil od běžného maturitního. Dle zpráv, které se ke mně dostaly, nijak výrazně.                    



Od skončení mých studií v roce 1997 se mnohé změnilo. To co rozhodně zůstává, je charakteristický smrad v tzv. přístavbě, který má zřejmě svůj původ  v chemické laboratoři. Ilustrační foto – jakákoliv podoba vyobrazených individuí s reálnými osobami je čistě náhodná.        


Dostávám se konečně k tomu, co zůstane – tedy almanach. Hned zkraje musím říct, že jeho četba ve mně zanechala rozpačitý dojem.  Na jednu stranu jsou zde vtipné vzpomínky absolventů nebo profesorů (Mráz, Chvojka, Špád), na druhou stranu je mnoho prostoru věnováno studentským příspěvkům ve stylu „byli jsme v Chorvatsku a bylo to fajn“.. Vůbec mi přijde, že škola věděla, že něco se „musí vydat“, ale nikdo tomu nedal jednotící myšlenku. Několikrát jsem v textu narazil na formulaci „bylo uvedeno v minulém almanachu“, tedy zřejmě k tomu, co byl vydán k 190. výročí. Nejvíce mě to zarazilo u významných absolventů, kde byli vyjmenováni tentokrát pouze lékaři.   Osobně se domnívám, že zrovna takové výročí by si zasloužilo almanach, který byl méně „aktuální“ a mnohem více by reflektoval historii školy. Fotografie z exkurzí nebo (byť povedené)  ze školního fotokroužku jsou fajn, ale možná by to chtělo více např.  snímků z historie školy, než pouze maturitní ročník J. Vrchlického. Také atletické rekordy školy nebo 28. místa v krajských olympiádách z fyziky by možná bylo dobré nahradit hlubší reflexí dějin školy, aby celá kniha nepůsobila hlavně jako reklama na sebe samou. Z hlediska koncepce mi přijde lepší i výše zmiňovaný almanach z roku 1987. Je to škoda, protože i přes uvedené výhrady jsem si jist, že sestavení publikace stálo zúčastněné mnoho úsilí. Snad se to za sto let podaří o něco lépe, i když my, řečeno slovy klasika: „už u toho nebudeme.“

Každopádně klatovskému gymnáziu přeji vše nej do dalších let, hlavně kvalitní pedagogy  i studenty.                           
 

2 komentáře:

  1. Pepo, velmi dobrá práce. Myslím, že přesně naplňuješ „blogovou“ formu a součástí tvých komentářů je i značné úsilí, které věnuješ sběru informací a probádání jednotlivých témat. Nezabýváš se tedy pouze nějakou grafomanskou kontemplací, jak bývá u většiny blogů obvyklé. Současně si však udržuješ svěží styl obohacený opravdu povedenými obraty. viz. „… po zločinci s výrazem hodného strejdy …“. Líbí se mi také, že dokážeš být i zdravě kritický k některým aktivitám naší „alma mater“. Díky za přínosné a zábavné počtení. Michal Dio
    PS: Myslím, že by ses k té maturitě dostal i pod vedením páně Šandy :-)

    OdpovědětSmazat