Když práce bolí I.

Klatovy bývaly a snad pořád jsou hlavním městem průmyslu v jihozápadních Čechách. Již před nějakými sto padesáti lety zde fungovala řada továren – v první řadě se zde ve velkém šilo prádlo, byly zde ale i další provozy – např. továrny na chemické produkty a desítky menších dílen. Život tehdejších zaměstnanců – dělníků nebyl samozřejmě žádný med – mizerné mzdy, dlouhá pracovní doba a velmi často velmi škodlivé pracovní podmínky. S bezpečností práce si také nikdo moc hlavu nelámal. Z toho pramenily poměrně četné pracovní úrazy, často s tragickým koncem. 

Samozřejmě zranění při práci se netýkalo jen továrních provozů. O tom svědčí i první smutný příběh, který se odehrál na panství v Bezděkově. V červnu roku 1870  na zdejším panství svobodného pána Korba z Weidenheimu probíhala stavba klenutého sklepa. Klenba již byla hotová (dle zprávy již 30 hodin) a tak se zde pracovalo na úpravě sklepní podlahy. Sotva dokončená klenba se ale zničeho nic zřítila. O tom, že se nejednalo o žádný sklípek, svědčí bilance neštěstí. Zahynuly čtyři osoby (tři muži a jedna žena), další čtyři byly zraněny těžce a stejný počet lehce. Přeživší utrpěli nejčastěji zlomeniny rukou, nohou, popř. žeber a byli také pomláceni padajícími cihlami. Jeden ze zabitých mužů byl ženatý a tři jeho děti se ve vteřině staly polovičními sirotky. Ke zraněným byl povolán rodinný lékař (myšleno samozřejmě rodiny Korbů) z MUDr. Jindřich Pollak z Klatov. Zajímavé je, jak tehdejší tisk referuje o roli samotného pána Korba z Weidenheimu. Trošku to vypadá, jako kdyby si následující věty objednal: „Známou dobročinností jeho (Korba – pozn aut.) oproti chudině tamější zařídila se nemocnice rychlostí podivuhodnou v domě jeho, kamž 6 raněných donešeno bylo, kdež se jim všemožného pohodlí a lékařské pomoci dostává.“ Jeden z dalších raněných byl převezen se zlomeninou nohy do klatovské nemocnice, další místní muž se zotavoval doma.Na místo se také dostavila vyšetřovací komise složená ze dvou lékařů, dvou stavitelských znalců a zástupce soudu. Experti konstatovali, že vinu na katastrofě nesou tehdy panující deště. Voda zřejmě podmáčela okolní terén a mokrá zemina „tlačila“ na nově postavené stěny a strop sklepa. Ten nakonec nevydržel a zřítil se.

Na přelomu 19. a 20. století byly Klatovy doslova velmocí na výrobu prádla. S úspěšnou velkovýrobou oblečení šlo ruku v ruce vylepšování strojního vybavení zdejších továren. Zároveň ale moderní vybavení přinášelo vyšší požadavky na obsluhu. Se školením personálu si zdejší fabrikanti asi moc hlavu nelámali. Pak už stačila jen chvilka nepozornosti a neštěstí bylo na světe. Tak tomu bylo i v roce 1905 v jedné ze zdejších továren – firmě Bratři Wienerové. Majitelé si tehdy pořídili nový válcový stroj (na plyn) určený k žehlení hotového prádla. Nedlouho po jeho zprovoznění v lednu 1905 si připsal první oběť. Strojník Václav Nos cosi na „mašině“ opravoval, když se mu pravá ruka dostala mezi válce a až po rameno byl vtažen mezi ně. Prokázal ale velkou míru duchapřítomnosti, když volnou rukou dokázal strhnout z hnacího kola řemen, čímž stroj zastavil. Mnohem komplikovanější ale bylo strojníka ze sevření vyprostit… „nepomohli mu ani seběhnuvší se ostatní dělníci a úředníci, kteří na bolestí křičícího nečině byli nuceni pohlížet“. Nakonec musel dorazit strojník z továrny Schiffauer, který část pekelného stroje rozebral a nešťastného Nose vysvobodil. Stroj tak oprávněně vzbuzoval od začátku obavy všech zaměstnanců, nikdo se k jeho obsluze nehrnul. K obsluze obří žehličky byla mimo jiné povolána i šestnáctiletá Barbora Paulyové, dcera topiče ve stejné firmě. Na počátku směny ve čtvrtek 11. května 1905 okolo sedmé hodiny ranní se možná ještě rozespalá Barbora chviličku nesoustředila a obě ruce se jí dostaly mezi válce. To vedlo k devastujícím zraněním, stroj jí obě ruce po zápěstí doslova rozmačkal. Na místo byl povolán městský lékař MUDr. Prunar, který jí rány zavázal a nechal ji okamžitě odvézt do městské nemocnice. Tam se lékařské minikonsilium ve složení, MUDr. Prunar, MUDr. Alois Mašek (starosta) a primář MUDr. Josef Ingeduld rozhodli pro bezodkladnou amputaci obou rukou. Operaci provedli dva posledně jmenovaní lékaři, Barbora přišla o obě ruce až po zápěstí. Tragická nehoda mladé dívky, navíc ohrožující její život, vzbudila velké pozdvižení v celém městě. I místní tisk kritizuje správu továrny, že nechává obsluhovat nebezpečné stroje sotva odrostlé děti, nevyškolené a bez dozoru zkušenějších kolegů. I když Barbora nakonec přežila, otázky vzbuzuje její další osud. Její smutné vyhlídky nakonec lakonicky popisuje i článek referující o nehodě samotné: „Ačkoli děvče vytrpělo strašných bolestí, soudí lékaři, že bude při životě zachována. Leč jaký život mu bez obou rukou nastane, dovede si věru každý představiti“.. Ale ani zmrzačením mladé dívky to neskončilo.

Po pár měsících si nešťastný žehlící stroj připsal další oběť. Ve středu 27. září na něm pracovala dělnice a matka čtyř dětí Magdalena Cimická a stejně jako předchozím zraněným jí byla dovnitř vtažena ruka, kterou ji tlak válců doslova zdevastoval. Stalo se tak pouhé dva týdny poté, co byl stroj znovu uveden do provozu po nešťastném zranění Barbory Pauliové. I tentokrát musel být povolán strojník od Schiffauerů, aby ženu ztrápenou bolestí ze sevření vyprostil. Třetí nehoda během krátké doby samozřejmě vzbudila obrovský rozruch, i tentokrát padlo ke zdešjímu soudu trestní oznámení. V té době se už ale chystalo soudní přelíčení, která mělo určit viníka nehody mladé Barbory. V listopadu 1905 tak na lavici obžalovaných usedla manželka majitele továrny Rosa Wienerová a dohlížitelka ve firmě Emilie Rothmüllerová. V průběhu procesu vyšly najevo skutečnosti, které obviněným rozhodně nepřitížily. Ba naopak. V prvé řadě se ukázalo, že den před nehodou byl stroj odstaven z provozu, z jeho útrob se totiž ozývaly zvuky, které svědčily o nějaké závadě. Pauliová byla přeřazena na jinou práci v jiném oddělení. Následující den tak přišla k obří žehličce bez toho, aby k tomu byla oprávněná. Navíc zde chtěla urovnat kousek flanelu, což byla činnost, kterou nikdy předtím neprováděla. Zpráva také uvádí, že stroj byl vybaven „chránidly“, která měla zabránit právě podobným nehodám. Pak je tedy otázka, jak došlo k předšelé nehodě strojníka a následnému zranění zasloužilé matky. No každopádně, z uvedených i dalších důvodů, které vyšly na světlo během soudního stání, rozhodl soudní adjunkt František Louda o zproštění viny obou obviněných žen. Nemusely ani platit odškodné poškozené,o což šlo Barboře asi nejvíce. Po soudě ale přišlo gesto ze strany továrny, které možná svědčí o tom, že svědomí majitelů přece jen nebylo tak čisté. Na účet nemocniční pokladny nechali majitelé složit ve prospěch Barbory ne zrovna malu částku 3000 korun a navíc přislíbili zaplatit výrobu protéz pro nešťastnou dívku.
Na snímku demolice objektu továrny firmy Wiener v Plzeňské ulici na konci sedmdesátých let.

Kromě velkých firem fungovala v Klatovech celá řada malých dílen a provozů. Některé se věnovaly produkci výrobků, které jsou dnes doménou pouze velkých firem a provozů. Jednou z nich byla v druhé polovině dvacátých let 20. století dílna Františka Dvořáka z Nalžovských Hor, ve které mladý živnostník vyráběl krém na boty podle své vlastní receptury. Provoz se nacházel ve sklepních prostorách domu čp. 45 v části Klatov zvané Korálkov (zhruba mezi dnešní Jiráskovou, Měchurovou a Plánickou). Jednoho květnového dne roku 1927 připravoval Dvořák další várku svého prý oblíbeného krému, který bylo třeba převařit. Pod kotlem bylo zatopeno, ale vznikající krém bylo třeba trochu naředit. Dvořák se tedy vypravil pro terpentin a dohled na várkou nechal svému švagrovi Matěji Havlíčkovi a tchánovi Františku Novotnému. To se ale ukázalo jako zásadní chyba. Hmota začínala kypět a utíkat mimo nádobu, proto se oba muži rozhodli, že jej na chvíli sundají z plotny. Během tohoto manévru ale přetékající krém chytnul a během několika vteřin došlo k masivnímu výbuchu. Oba muži byli těžce popáleni a v tomto stavu byli přeneseni do blízkého skladiště hospodářského družstva (to se nacházelo v areálu tzv. jezuitského dvora přibližně v místech dnešního parkoviště naproti Poprdě). Starší muž jedenašedesátiletý Novotný utrpěl popáleniny hlavně na obličeji a rukou, stav Havlíčka byl ještě horší. Sedmadvacetiletý muž také večer ve zdejší nemocnici svým zraněním podlehl. Oheň, který vypukl po explozi, poměrně rychle zlikvidovala povolaná jednotka zdejších dobrovolných hasičů. Celková škoda dosáhla 60.000 korun, což tedy byla tehdy značná suma. Těžko si představit, že by dnes mohla být takto nebezpečná umístěna ve sklepě obytného domu. I dnes se čas od času setkáme s výbuchy v obytných domech nebo bytech, ale tam se nejčastěji jedná o výrobu zcela jiných substancí. To je ale trochu jiná kapitola.

Asi všichni Klatováci znají lokalitu nad hřbitovem a dvě vodní plochy zvané Lomečky. Dnes je to docela pěkné místo, i když jeho potenciál jako místa pro odpočinek asi není úplně využit. Obě vodní plochy i „skály“ nad nimi vznikly, pochopitelně, lidskou činností. Od devadesátých let 19. století se zde těžil v režii města kámen, který se pak používal při erárních stavbách – nejčastěji silnicích. Dobývání suroviny bylo tehdy dost o používání dynamitu k odstřelování, což s sebou samozřejmě neslo poměrně velké riziko. To se projevilo například v roce 1910, konkrétně na jeho konci - ve středu 21. prosince Tehdy zde pracovali zkušení lamači kamene – otec se synem Václav a Josef Klášterkovi z Bolešin. Otec Václav navrtal do skály asi metrovou díru, do které vložil dvě patrony dynamitu. Kolem jedenácté dopolední se ozvala rána a ze skály se utrhlo pět velkých balvanů. Odstřel tedy dopadl úspěšně, ovšem i tyto velké „šutry“ bylo třeba roztřelit na menší, použitelné kusy. I to se provádělo pomocí výbušniny, takže i do menších kamenů bylo třeba vytesat díry k vložení dynamitu. Klášterka starší se dal do práce, po chvíli ovšem dlátem narazil do tzv. kamenného škraloupu, pod kterým byl zbytek zmrzlého nevybuchlého dynamitu, který aktivovaly údery dláta. Ozval se další, tentokrát nechtěný, výbuch a jeho následky byly hrozivé. Klášterkovi staršímu utrhl levou ruku, silně pohmoždil pravou a popálil obličej. Exploze byla tak silná, že nešťastníkovi vytrhla řetízek z hodinek a vyskočilo z nich pérko. Bylo tedy možné přesně určit, kdy k nehodě došlo – hodinky se zastavily v čase 4.05. Zajímavě popisuje tisk i následky, které měla exploze pro samotného Klášterku: „nešťastník, jenž má i oči protočeny, byl dopraven do zdejší nemocnice“. Domnívám se, že Klášterka upadl do tzv. bdělého kómatu.
Na snímku „Lomečky“ někdy v šedesátých letech 20. století. Fotografoval Ing. Rudolf Bílek.

Už v případě výbuchu v dílně na krém jsme se přesvědčili, že extrémně rizikovou byla prakticky jakákoli manipulace s hořlavinami. Tím spíš, že v minulosti měly v každodenním životě asi větší uplatnění než dnes. Svítilo se petrolejem či lihem, topilo se naftou apod. Proto byl také petrolej k dostání prakticky v každém koloniálu. Prodávat jej, ale také znamenalo někde jej skladovat, stáčet – zkrátka s ním manipulovat. K nehodám tak docházelo, zvlášť když se zacházelo s hořlavinami bez respektu. Tak tomu bylo v lednu 1918 ve velkoobchodu Mořice Fleischera v klatovské Pražské ulici. Fleischerův zaměstnanec p. Jindra stáčel denaturovaný líh ze sudů do menších nádob, určených k prodeji koncovým obchodníkům. Při tom mu trošku lihu vyteklo na zem. Když vyprázdnil sud, chtěl otevřít další. Podařilo se mu odrazit zátku sudu, ale přitom trochu lihu vyšplouchlo – naneštěstí přímo do plamenu plynového kahanu, kterým si v místnosti svítil. Zároveň chytl i na zemi vylitý líh. Jindra spustil pokřik, přičemž na místo přiběhl jeho bratr a příručí, kteří se snažili plný sud dostat do bezpečí. Hluk zburcoval i majitele obchodu Mořice Fleischera, který přiběhl na místo. Nešťastnou náhodu se ale zachytil o pípu čerstvě naraženého, plného sudu, takže líh z něj se začal řinout přímo do ohně. Za pár vteřin navíc plný sud explodoval. Nejvěší zásah dostal majitel obchodu Fleischer, který byl nejblíže. Klatovské listy napsaly, že „v okamžiku byl živou pochodní“. Byl odvezen do zdejší veřejné nemocnice, stejně jako bratři František a Karel Jindrové. Oba byli sice popáleni, ale zdaleka ne tolik jako nešťastník Fleischer. Na místo se dostavili také zdejší hasiči, kteří poměrně rychle zlikvidovali oheň, který zde propukl. Výbuch samozřejmě vzbudil velkou pozornost, panovaly také obavy, že by mohl dojít k dalším explozím. Proto byla celá Pražská ulice na nezbytně dlouho dobu uzavřena. A jak dopadl nešťastný majitel obchodu? Po velkém utrpení zemřel o den později ve zdejší nemocnici. Na snímku dům v Pražské ulici – dnes s papírnictví se sympatickým majitelem, před sto lety dějiště tragédie židovského obchodníka.

Úrazy při vykonávání práce bývaly dříve asi častější než dnes. Příčin bychom jistě nalezli celou řadu. Lišil se také způsob, jakým o těchto neštěstích referoval (nejen) zdejší tisk. Některé mohou působit až morbidně. Například krátká noticka o zranění řeznického pomocníka z roku 1901: „U řezníka pana Loudy v Klatovech pracující Václav Novák z Vacov stahával dne 3 t.m. tele, přičemž si nepočínal asi dost opatrně, neboť nůž mu pojednou vyjel přes levou část obličeje a přes oko, takže mu toto ihned vyteklo. Nešťastný mladík, jenž jest teprve 19 roků stár nalézá se v léčení ve zdejší nemocnici.“ No, vytékající oko – to je jak nějaká sekvence z hororu. Skutečně odvážná slovíčka volil autor zprávy o nehodě z pily v Chocomyšli u Chudenic, ke které došlo v roce 1890: „Ve středu dne 23 t. m. spouštěl 76letý pachtýř mlýna v Chocomyšli, Josef Formánek, kola na pile, přiblížil se však bezpochyby neopatrně k hřídeli, takže kolo jej zachytilo nejprv za kabát, pak za levou ruku, až jej celého uchvátilo sebou na dobrodružnou pouť. Nešťastník byl v pravé smyslu utlučen.“ Hrozná smrt jako dobrodružná pouť? No...
Na ilustračním snímku jeden ze starých klatovských mlýnů – Příkopský na akvarelu Josefa Čejky.

Téma pracovních úrazů jsem dneska nevyčerpal. Historie města přinesla bohužel mnoho dalších zranění, která byla dílem nešťastné náhody, nebo nepozornosti při práci. Proto se v budoucnu k tématu znovu vrátím..