Živelní katastrofa v Poleni a okolí

Hledat společné znaky životů našich a našich předků bývá poměrně obtížné. Co však hýbe společností dnes stejně jako před sto dvaceti lety, jsou nejrůznější excesy počasí. Před lety jsem zde publikoval článek o tragické Jánské povodni na Přešticku, při které zahynuly desítky lidí. Dnes bych rád připomněl velkou bouři s krupobitím, ke které došlo v červenci 1900 v okolí Poleně. Sice neměla oběti na životech, ale i tak přinesla obyvatelům postižených obcí existenční problémy.

Jak jsem se již zmínil, letní bouře, o které bude dnes řeč, udeřila před více než stoletím v okolí obce Poleň. Historie Poleně je vcelku dobře zpracovaná na wikipedii, proto jen krátce -   jedná se o velice staré sídlo, poprvé je zmiňována již v polovině 13. století Za zmínku určitě stojí významní rodáci – především klatovský starosta, zakladatel zdejšího muzea a zásadní postava v dějinách Klatov, zde mnohokrát zmíněný Karel Hostaš. V blízké Poleňce se narodil spisovatel a pedagog Josef Franta Šumavský.

Významnou památkou spojenou s Polení je obraz Lucase Cranacha „Madona s děťátkem“, který byl uložen ve zdejším kostele Všech svatých. Obraz byl na podzim 1967 ukraden, o rok později se štěstím a samozřejmě díky nasazení příslušníků SNB nalezen. Do kostela už se ale nevrátil, dnes je zde pouze kopie.

Ale zpět k onomu nešťastnému červencovému odpoledni v úterý 17. července 1900. Už dopoledne bylo strašlivé dusno, takže místní očekávali „katarzi“ v podobě letní bouřky.  Nechme promluvit očité svědky: “Kolem 2. hodiny potahovala se obloha a před 3. hod. vystoupil nad obzor nepatrný mráček. Nikdo nesoudil, že by mohl býti příčinou takového hrozného neštěstí, ba soudilo se, že ani okolí nezasáhne. Než v několika minutách spadly již první velké kapky z rozehřátých krup a po krátké přestávce vše zahaleno mlhou, parami se srážejícími a s temným duněním, provázena hřměním a blesky snesla se smršť, provázena hrozným krupobitím nad celým okolím. Vichr nesl se s takovou silou ku předu, že praskaly střechy, stromy v půli lámaly, krásná lípa na náměstí v Poleni u kostela stojící úplně rozervána a padající kroupy, již tvořily neproniknutelný oblak, dovršily dílo zkázy a zhouby.“  

Na obrázku další ze zasažených obcí – Lučice. 

Bouřka značně vyděsila místní děti, které zastihla ještě ve škole. Řídící učitel je musel odvést do svého bytu. Do třídy se totiž zcela rozbitými okny řinuly přívaly krup. O tom, že se nejednalo o běžnou bouřku, svědčily až tři čtvrtě metru vysoké závěje krup velikosti holubích vajec, které bylo možno spatřit na okolních polích. Celé okolí dělalo dojem zasněžené zimní krajiny ještě po 24 hodinách. Přitom kroupy padaly jen 20 minut.  V Poleni byla nejvíce poškozena škola, kostel, značné škody také utrpěli někteří místní – o střechu přišla stodola Antonína Fejfárka a domky Alžběty Kohoutové a Ondřeje Jíchy. Katastrofa ale nezasáhla jen Poleň, vítr  a kroupy také přinesly zkázu do okolních vsí – Poleňky (na snímku), Zdeslavi, Pušperku a Slatině. V menší míře pak další zasáhla smršť větší oblast  vymezenou Černíkovem a Rudolticemi na západě a Balkovy na východě.  Vzhledem k tomu, že lidé v celé oblasti byli zcela závislí na vlastní zemědělské produkci, bylo pro ně krupobití skutečně zničující – měsíc před plánovanou sklizní, byla drtivá většina obilí zničena.

Ve středu 25. července se do míst postižených krupobitím vypravili zástupci postižených obcí a okresního hejtmanství. Na základě inspekce konstatovali, to co bylo stejně všem jasné – letošní úroda je totálně „odepsaná“, prudký déšť navíc odplavil velkou část ornice, což nevzbuzovalo moc optimismu ani vzhledem k dalším letem. Komise sčítala škody v několika kategoriích: na osení, lukách, podstatě pozemků, stromoví a stavbách. Nejvíce škod utrpěli obyvatelé Poleně zřejmě hlavně proto, že z postižených obcí měla největší katastr. Celková škoda tam činila 200.000 tehdejších korun. Přepočítávání na dnešní ceny je velice ošidné, ale odhaduji, že v nyní by to činilo cca 30-40 milionů korun. Ztráta tedy byla značná, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že lidé v kraji byli zcela závislí právě na zemědělství. Průmysl zde žádný nebyl, i kvůli tehdy již palčivě chybějícímu železničnímu spojení. V Poleňce činila celková škoda 80.00 korun, stejně jako v Pušperku, ve Zdeslavi téměř sto tisíc. Obec Lučice resp. její obyvatelé nebyli tolik postiženi, ale to jen proto, že většina polností v okolí byla v majetku Černínů z nedalekých Chudenic. Při vypočítávání škod v Mlýnci neopomněl pisatel reportáže zmínit, že zdejší obyvatelé se ještě zcela nevymanili z následků krupobití, které obec postihlo v roce 1886, tedy čtrnáct let před touto smrští. Celková škoda vzešlá z krupobití dosáhla téměř 660.000 zlatých. Pro velmi chudý a polozapomenutý kraj skutečně značná rána.

I když už před sto dvaceti lety bylo možné pojistit se proti podobným „nepříjemnostem“, v napjatých rozpočtech chudých sedláků nebo domkářů na tento výdaj prostě nezbylo. Možná ještě proti ohni, ale proti kroupám z postižených nebyl pojištěn nikdo. 

Jak bývalo zvykem, v případě podobných živelních katastrof vypsal okresní výbor finanční sbírku pro postižené. Otázka je, zda apel nějak více zabral. Součástí každé sbírky bývalo „veřejné kvitování“- tedy zveřejnění dárců společně s výší částek v místním tisku. V první kole se vybralo 626 korun, které z větší části věnovaly veřejnosprávní subjekty – klatovský okres (400 korun) nebo královské město Klatovy (100 korun). Ze soukromníků – dárců stojí za zmínku kromě továrníků Rosenbauma nebo Singera dar majitele klatovského hotelu „u města Prahy“ Jindřicha Hejduka, který věnoval výtěžek z polyfonu (hracího stroje) ve výši 4 korun a 16 haléřů. Dle dostupných údajů bylo vybráno nějakých 1000 korun, což samozřejmě byla, vzhledem k celkové škodě, zanedbatelná částka. Důvodem mohl být i fakt, že podobných katastrof bylo po Čechách tolik, že lidé byli prostě trochu otupělí.

Přehled povětrnosti z onoho úterý 17. července neukazuje nic úplně extrémního. Samozřejmě počasí zaznamenané Praze nemuselo mít vůbec žádnou souvislost s tím, co se dělo v Pošumaví. Z hlediska počasí byl ovšem rok 1900 skutečně plný zvláštní a završil tak celé desetiletí poměrně extrémních klimatických jevů (povodně v letech 1890 a 1893, sucho v roce 1896 apod.) Zima probíhala vcelku normálně, od poloviny března už panovalo poměrně příjemné jarní počasí. Zlom přišel na počátku dubna, kdy se zima vrátila v plné síle. Poslední březnový a první dubnový den uhodily znovu mrazy a co hůř i například v Polabí napadl za 48 hodin metr až metr sněhu. Sněhová nadílka přišla i na Šumavu, z Českého Krumlova přišla do Národních listů: „V posledních dnech napadly ve zdejším okolí takové spousty sněhu, že nebylo jich zde po leta ani za nejhorší zimy. Na cestách a silnicích leží sněhu na metr zvýší, místy pak dosahují závěje sněhové dvou metrů a více.“ Ochlazení ale nemělo dlouhého trvání,  sníh velice rychle roztál, což způsobilo povodně především na Labi a Vltavě. I ono léto bylo plné problémů s počasím – krupobití podobné tomu poleňskému bylo v červenci a srpnu zaznamenáno např. ve východních Čechách v okolí Holic, v Ledči nad Sázavou i jinde. 

Při čtení zpráv o podobných katastrofách před sto a více lety si vždycky vzpomenu na současné farmáře a jejich pláč po sebemenší ztrátě způsobené nějakým excesem počasí. Zatímco dnes zpravidla přistanou na účtech zemědělců kompenzace za sucho či mokro, dobytek zlikvidovaný predátorem a bůhví za co ještě, rolníci z Poleně byli nuceni po krupobití v létě 1900 prodat téměř všechen svůj dobytek (78 kusů). Dobrovolně se tak museli vzdát velké části své obživy. Věděli, že by ho v zimě neměli čím nakrmit.