Co psaly noviny před 127 lety..

 Každá doba má svá mediální témata. Jejich změny a střídání jsou skutečně bleskové. Kdo by si dnes vzpomněl, co hýbalo společností před pěti, neřku-li před patnácti lety.
U regionálních zpráv to platí dvojnásob. Dnes se podíváme na témata, která přinášel svým čtenářům v únoru roku 1890, tedy přesně před 127 lety. To už skutečně nepamatuje nikdo:).    

Nemůžeme začít ničím jiným než počasím. Zatímco leden 2017 byl údajně nejstudenějším za posledních 77 let, situace ve stejném měsíci roku 1890 byl zcela odlišná. Šumavan k tomu píše: „Leden byl letos téměř bez ledu a zimy a nezasluhuje tudíž toho jména. Teplá a časem sychravá a dešťová povětrnost přinesla hojné nemoci, mezi nimi chřipku. Ba v minulém týdnu došlo to na mnohých místech až ku blýskání a hřmění. Tak na příklad sděluje se nám, že dne 20. ledna okolo 4. hod. blýskalo a hřmělo od Malonic k Třezměři, pak na Eisensteinu. Podobné zprávy došly také odjinud.“

Zpráva potom pokračuje výčtem dnes již zapomenutých pranostik, které se váží k teplému lednovému počasí:  „Leden teplý, smiluj se Bůh milý“, „Roste-li v lednu obilí, bývá obyčejně drahý rok“, "Hřímá-li v zimě, přijde hrozná zima“, „Mlhavý leden, mokré jaro.“, "Častý déšť v lednu mrví kněžskou oboru (hřbitov)“, „Je-li teplo v lednu, půjde bída ke dnu“ „Pakli leden mokrý bývá, jistě vína nedolívá“, “Velké deště v lednu nepřinášejí plodinám žádného požehnání“ nebo „Když v lednu hřmí, plní se vínem sudy“

Buď jak buď, na obyvatele Klatovska i velké části Čech si rok 1890 přichystal jednu přírodní katastrofu. O tři čtvrtě roku později – v září 1890 –  je postihla povodeň , kterou svým rozsahem a škodami překonaly až záplavy v roce 2002.

V únoru 1890 byla možnost pronajmout si byt na prestižní adrese – přímo na náměstí vedle tehdy nejlepšího hotelu. Vůbec postoj k nájemnímu bydlení se v 19. století vyvíjel zajímavě. Zatímco na jeho počátku patřilo vlastnictví nemovitosti k důležitým znakům sociálního i společenského  postavení (hlavně na venkově), v jeho druhé polovině už společnost zcela přijala koncept nájemního bydlení. Řada tehdejších „developerů“ stavěla, rozšiřovala či rekonstruovala domy s tím, že nevyužité prostory k bydlení či podnikání bude dál pronajímat.

V nabídce byly ale i další byty, např. v Říšské ulici č. 186 (dnes kpt. Jaroše), v domě
č. 119 v Pražské ulici. Cukrář J. Schott nabízel k pronájmu „tři pěkné byty s příslušenstvím a se zahradou ve ville poblíž městských sadů“.

Šumavan přinášel i čísla, resp. statistiky, které já mám tak rád. Tabulka ukazuje města, která měla v Čechách ve svém majetku nejvíce lesů. Staré hornické město Kašperské Hory bylo jedním z největších vlastníků. I když se Klatovy „neumístily“, i zdejší radnice měla ve  svém portfoliu lesní porosty.  Za tento majetek byli zodpovědní zaměstnanci města – hajní. Město jich zaměstnávalo celkem deset – v lesích v Pokrývadlech (mezi Štěpánovicemi a Točníkem), ve Špitálském a Spáleném lese, ve  Vejhořici, v Boru a Mýtích, v Husíně a Bůrkách, na Hůrce a na Cypriánce. Nad hajnými stál ještě ve služební hierarchii polesný s poměrně slušným ročním příjmem 670 zlatých. I přes nutnost najmout „personál“ a s tím spojené náklady město na vlastnictví lesů slušně vydělávalo. Například v roce 1886 tvořil výnos z nich cca 20 % všech příjmů města.

Na skok do hlavního města. I lokání noviny přinášely často zprávy z české metropole. V únoru 1890 se tak klatovští čtenáři dozvěděli, jak je na tom Praha z hlediska počtu obyvatel. Příspěvek konstatuje, že Praha má celkem 179.463 obyvatel - v tomto počtu ale nejsou zahrnuti lidé žijící v prudce se rozvíjejících předměstí. Administrativně Prahu totiž tehdy tvořilo pouze sedm částí. Pět historických – Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany a Josefov. Právě posledně jmenovaný Josefov – bývalé židovské ghetto, proslulá mystická „pátá čtvrť“ - začínal na počátku devadesátých let čelit asanaci, která jej měla proměnit v moderní součást města. V osmdesátých letech se pak k Praze připojila ještě dvě původní předměstí  -Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884).

Další části Prahy, které jsou dnes prakticky v širším centru, měly tehdy svou vlastní samosprávu a byly samostatnými obcemi, resp. městy. Největší z nich byly Královské Vinohrady (34.225 obyvatel). Pro srovnání – toto nejlidnatější pražské předměstí mělo cca třikrát více obyvatel než Klatovy. Dále Smíchov (31.286), těsně následován dělnickým Žižkovem (30.014). Nejmenší z předměstí byl Karlín s 17.091 obyvateli.  Zajímavý je poměr mezi pohlavími u obyvatel -  žen žilo v Praze o celých 19 tisíc více než mužů. Statistika náboženského vyznání ukazuje, že kromě pochopitelné převahy katolíků, žilo ve vnitřní Praze poměrně dost Židů -  cca 10% populace. Statistika narozených dětí (včetně nemanželských) vychází nejlépe pro Žižkov. Ve vnitřní Praze připadlo na 1000 obyvatel 22 nově narozených dětí na Žižkově celých 43!

Pro úplnost – k sjednocení většiny předměstí ve „velkou Prahu“ došlo až v roce 1922.
K dalšímu připojování odlehlejších předměstí pak došlo v roce 1960 a později.               

Co by to bylo za noviny bez „černé kroniky“. Nejzajímavější událostí z tohoto ranku byla historka, která se odehrála v krámu u známého klatovského obchodníka Gilberta Krále (1836-1907).

Šejdíři. Do obchodu pana Gilberta Krále v Klatovech přišla neznámá panímáma s košíkem v nůši cosi nakupovat. Vybrala asi za 5 zl. zboží, jež skládala do košíku. Když měla vše pěkně uloženo, obvázala košík zástěrou a prosila zdvořile p. Krále, zdali by si jej mohla u něho ponechati než si cosi ve městě pořídí. Ten ochotně svolil. Košík postavila panímáma stranou na pult, kde by nepřekážel a s nůší odešla. Rozumí se již, že zaplatí, až přijde. Když se dlouho nevracela, chtěli košík schovati, aby snad někdo nepovolaný ještě jej neodnesl.  Ale jaké byl jejich překvapení, když pozvednuvše košík, poznali, že je nápadně lehký. Po důkladné prohlídce poznali, že jest beze dna. Zboží si pěkně panímáma odnesla a na něm pochutnala.     

K masopustní době konce zimy tradičně patří i zabijačky a hody. V Klatovech si bylo možno na jitrnice, ovar nebo tlačenku zajít i do restaurace. Jedním z restauratérů, který nabízel pochoutky z pašíka, byl nájemce hospody na klatovském nádraží Emil Eckstein. Na únor téhož roku se ale “zabíjelo“ například i v hostinci Jana Trundy v Lubech. Tradičním místem pro pořádání hodů v Klatovech  byl i hotel Střelnice, později i Centrál nebo restaurant Na staré rychtě.   

Poměrně častou součástí inzertní rubriky bývala oznámení o změně provozovatelů některé z klatovských restaurací. Nejinak tomu bylo i v únoru 1890. Číšník z restaurace Eduarda Rudolfa Matěj Plánička od něj převzal restauraci ve Vídeňské ulici. Pláničkovi se zde ale asi moc nedařilo, protože už v květnu 1892 se stěhuje do Eisensteinu (Železné Rudy), kde přebírá do nájmu hotel „Villa Tatzel“, který se nacházel mezi tamější železniční zastávkou a velkým nádražím. Kromě restaurace zde bylo k pronajmutí i 15 pokojů. Ani zde to nebylo moc ideální, protože už v roce 1897 je Plánička zpět v Klatovech, kde podniká jako provozovatel kantýny v nových kasárnách. Tuto informaci se ale bohužel dozvídáme až z jeho nekrologu, 1. března téhož roku totiž ve věku 38 let Plánička umírá.

Klatovské noviny také velice často informovaly o plánech, které mělo město v oblasti infrastruktury. Koncem února tak vychází pojednání pod názvem „O vodovodu v Klatovech a Plzni“. Plzeňáci si tehdy užívali nové vymoženosti, tedy centrálně rozváděné vody z řeky Úhlavy. Článek Šumavanu cituje zprávu z Plzeňských listů, ve které zaznívají ódy na kvalitu vody a pohodlí při jejím odběru. “Křišťálová voda ve všech částech města, ve všech domech, ve všech poschodích“ píše se zde doslova. Na konci 19. století už samozřejmě byla dostatečně známa souvislost mezi nekvalitní vodou a šířením nejrůznějších nemocí. Hlavně proto tedy Šumavan horuje pro urychlenou stavbu moderního rozvodu vody, zvlášť  když i srovnatelně velká či menší města (Strakonice, Sušice) jej již mají. V celém městě tehdy stály pouze dvě kašny  - na náměstí a na Rybníčkách – přičemž druhá jmenovaná trpěla chronickým nedostatkem vody. Hlavní tíha zásobování tedy „ležela“ na soukromých studních. Už tehdy ale existoval projekt vodovodu pro Klatovy. Za poměrně vysokou částku 100.000 zlatých (zhruba dva roční rozpočty města) měl být postaven vodovod, s vodojemem na Hůrce, třemi kašnami ve městě a dalšími 27 „stojany“ s vodou po městě. Voda z Úhlavy se měla čerpat pomocí vlastního vztlaku nebo parním strojem. Předpoklad byl, že se denně ve městě spotřebuje 600 m3 vody, tedy cca 60 litrů na osobu. Podle propočtů by měl hektolitr vody stát cca 1/3 krejcaru, tedy ve srovnání s dneškem o něco méně. No, nakonec si museli Klatované ještě počkat, centrálního rozvodu vody se dočkali až v roce 1906.

I na počátku letošního února jsme si mohli přečíst o plánech na významnou stavbu (viz ilustrační obrázek). Nevím, jestli se někdo z nás dožije onoho východního obchvatu Klatov, ale vizualizace z dílny Ředitelství silnic a dálnic vypadá dobře. Nejsem si jist, jestli je hlavním důvodem pro jeho stavbu vylepšení dopravní dostupnosti Klatov, resp. jejich spojení s okolím nebo snížení provozu na průtahu, který vede uprostřed města. Dovolím si ale kacířskou myšlenku – lepší dostupnost a atraktivitu Klatov by možná spíš než obchvat města samotného zajistilo prodloužení dálničního přivaděče až za Kančí ves (Přeštice)! No, uvidíme.