Soud lidu

Nedělní večer v jedné z klatovských hospod na jaře 1893. Společnost popíjí,  dobře se baví, až do chvíle, kdy v lokále jeden z opilých hostů urazí svým výrokem zbytek osazenstva. Situace velmi běžná včera jako dnes. Celá věc se nakonec nevyhrotí, „útočník“ nakonec odchází. Na všechno by se už jistě brzy zapomnělo, kdyby některý z aktérů celou historku nevynesl a nepopsal místním novinám.

Jak se tedy celá záležitost seběhla?

Soud lidu (Šumavan 1893)

Ve „filiálce“ klatovské osmělil se v neděli 15 t.m. večer nekřesťanský obyvatel klatovský K. pronésti hrubou urážku české národnosti a tudíž přítomných pánů vyřknuv „že každý, kdo umí pouze česky, je trouba“. Přítomní hosté vystoupili proti smělci tomuto a přiměli jej dle předříkávaného odvolání tuto urážku odvolati a prohlásiti, že spáchané urážky lituje; mimo to vyměřeno mu zapraviti 5 zl. na tělocvičnu  Sokola klatovského. Když byl odvolání pronesl, lítosť projevil a žádanou částku složil, opustil K. jako kajícní hříšník místnosti hostinské. Hosté pak rozmnožili tento nahodilý příspěvek na tělocvičnu Sokolskou  sbírkou mezi sebou učiněnou o 3 zl. 10 kr. Úhrnná částka 8 zl. 10 kr. odevzdána byla pokladníku Družstva pro zřízení tělocvičny.

Ne vždy dopadli Židé v Klatovech tak jako pan Kohn. Už o čtyři roky později (1897) se stalo město svědkem výtržností zaměřených právě proti nim. K dalším nepokojům došlo i v roce 1919. Smutným vrcholem těchto akcí bylo vypálení místní synagogy během protektorátu.  

 A verze "pachatele"?

Slavné redakci časopisu Šumavan!

Ve Vašem ctěném listu ze dne 21. t.m. přinášíte pod názvem „Soud lidu“ zprávu, že „nekřesťanský obyvatel Klatovský“ urazil českou národnost. K zamezení omylu a také k ospravedlnění svému, žádám, byste laskavě uveřejnili následovní:

Pokládám si za čest, že již 21 roků žiji co nekřesťanský obyvatel Klatovský ve středu ryze Českého obyvatelstva, aniž bych byl po celou tu dobu národnosti  českých svých spoluobčanů čímkoli se dotknul, tím méně ji pak urazil; jsemť sám dobrým Čechem, což jsem při každé příležitosti osvědčoval, že jsem ku každé sbírce s účelem národním přispěl svojí hřivnou dle možnosti. A takž i tentokráte jsem na nic jiného nemyslel, než abych se pobavil při zvucích hudby. Jsa výborným nápojem,  jehož jsem poněkud více požil, jakož i hudbou poněkud rozjařen, promluvil jsme s jedním pánem, s nímž jsem u vedlejšího stolu se bavil, několik slov náhodou po německu. Tu však od vedlejšího stolu zaznělo zvolání: „Mluvte Česky, jste v Čechách!“ Na to já, nejsa právě docela střízlivým, odvětil jsem, pokud si dobře pamatuji: že mohu mluvit, jak se mi líbí, že mi nemá nikdo co rozkazovati. A při tom, jak se tvrdí, pronesl jsem prý tato slova: „Kdo jen česky umí, je trouba“,  ač se na to skutečně nepamatuji. Přítomní pánové, cítíce se výrokem mým uraženi, obořili se proto na mne, načež já jsem se omluvil, že nechtěl jsem národnosť Českou  nijak uraziti a jestli jsem to snad bezděky učinil, že to odvolávám, i dal jsem dobrovolně 5 zl. co příspěvek na  stavbu tělocvičny Sokola. Odvoláním jsem pokládal věc tu za odbytou. Jelikož však věc ta na veřejnost dána byla, a mne přitom pouze jménem „nekřesťanského obyvatele“ označili, tedy žádám ct. redakci, aby celé jméno mé uveřejnila, aby snad nepadlo na některého jiného nekřesťanského obyvatele, jehož jméno také na K začíná, podezření, že českou národnosť urazil.

S úctou

Bedřich Kohn  

Dalším komentářům se vyhnu. Snad jen otázka – dokážete si dnes představit „lynč“ v podobě vynucené omluvy, zaplacení „pokuty“ na veřejně prospěšnou stavbu  a hlavně vysvětlující, kajícný inzerát zadaný „hříšníkem“ do novin?