Zákeřná vražda v Týnci u Klatov (1936)

Zločin a násilí jsou staré jako lidstvo samo. Občas lze dnes zaslechnout stížnost, že dnešní společnost je extrémně agresivní. Hledají se příčiny tohoto stavu. Četba starých novin však ukazuje, že situace nebyla idylická ani v dobách před mnoha desítkami let. I tehdy tu a tam vyšetřovali policisté případ, který se zcela vymykal z rámce běžných mordů nebo loupeží. K jednomu takovému došlo i v dubnu 1936 v Týnci u Klatov.

V polovině třicátých let byl Týnec jednou z desítek podobných obcí na Klatovsku – žily zde čtyři stovky obyvatel (přesně 407, dle sčítání r. 1930). Dětem z obce a okolí slouží trojtřídní obecná škola, kterou navštěvuje i jeden ze smutných hrdinů tohoto případu.

Někteří týnečtí muži pracují v nedalekých vápenných lomech na Loretě. Řada obyvatel obce je také zaměstnána na velkostatku, který patří Jindřichu Kolowratovi. S Kolowraty je také spjat zdejší krásný barokní zámek, který ovšem už příslušníci rodu v této době neobývají. Na přelomu dvacátých a třicátých let zde provozuje pražský podnikatel a architekt Dr. Jaroslav Polívka hotel Zámek Týnec, v druhé polovině třicátých let zde najdou svůj domov chovanci sociálního ústavu – osiřelé, opuštěné a nemanželské děti. V Týnci také fungovalo několik sdružení či spolků – Dělnická tělovýchovná jednota, Sokol a samozřejmě dobrovolní hasiči. Místní také mohli navštěvovat pobočku lidové knihovny.

  Pohled na Týnec u Klatov. Prosinec 2008

Poklidnou atmosféru života v obci výrazným způsobem narušila událost z dubna 1936. V neděli 19. dubna byl ve svém domě čp. 9 pod kostelem nalezen zavražděný šestaosmdesátiletý výminkář Vít Kutil. Sousedé ho začali postrádat, když se nedostavil na nedělní bohoslužbu. Když dorazili do jeho domku, naskytl se jim doslova hrůzný pohled na tělo brutálně ubitého starce. Hledání pachatele netrvalo dlouho, poslední, kdo viděl staříka živého, byl předcházejícího dne v sobotu 18. dubna dvanáctiletý žák místní školy František Šnejdar. Kutila občas navštěvoval, ovšem tentokrát přišel k němu domů, aby ho zavraždil a okradl. Stejně jako dnes, podobná událost se tehdy stala doslova senzací. Pět dní poté popisuje sugestivně klatovský Šumavan průběh činu:

V sobotu dne 18. dubna, když byl doma sám, zavítal k němu o půl 2 hod. odpol. 12letý školák z Týnce, který stařečka občas navštěvoval a tu a tam pomohl mu naštípat drobet dříví nebo přinést vědro vody. Tentokráte přišel s úmyslem, že starce zavraždí a že se zmocní jeho pistole, která visela nad stařečkovou postelí a která jej stále lákala a pak, že se zmocní jeho peněz, za které se koupí kolo. Stařečka zastihl sedícího za kamny a proto neměl odvahy přímo na něho zaútočiti. Sedl si tedy proti stařečkovi na podnožku a rozprávěli spolu. Asi o 4 . hodině řekl starý Kutil školákovi „hochu, už je mi zima, musím si zatopiti“ a šel ke kamnům, posadil se na nízkou podnožku a rozhrábnul uhasínající oheň pohrabáčem, zapálil smolničku a rozdělával nový oheň. Když pohrabáč odložil za sebe, uchopil ho kluk, vzal jej do obou rukou a vší silou udeřil jím stařečka do zátylku. Stařeček upadl do poředu na ruce a vzkřikl na hocha „Ježíš Marjá, chlapče, snad mě nechceš zabít!“ a lezl po rukou od kamen dále, ale kluk tloukl stařečka tak dlouho až se mu u pohrabáče ulomil špičatý hrot, pak uchopil půllitrovou sklenici a mlátil jí ubohého stařečka do hlavy takovou silou až mu v ruce zůstalo pouze ucho, ale poněvadž stařeček pořád ještě chroptil, tloukl do něj plaňkou od plotu, až ji přerazil, pak ho bodal do hlavy takovou silou, až se mu zlomil a když slyšel stále jeho chrčení mlátil do stařečka podnožkou a pak vlastní stařečkovou holí, kterou mu vpíchl do krku. Stařeček dotrpěl a vypustil duši.

K uvedenému textu ze Šumavanu i dalším zprávám o vraždě je nutnou poznamenat, že tisk, stejně jako dnes, s ohledem na věk pachatele nezveřejňoval jeho plné jméno, pouze iniciály. V Týnci se vědělo, že Kutil nedlouho před vraždou prodal své pole za 5000 Kč, Šnejdar se tedy zřejmě domníval, že tenhle „balík“ si z jeho domu odnese. Z vysněné pistole byl zklamán, byla to pouze zrezivělá a nefunkční dekorace, proto jí zklamaně odhodil na postel, pak ještě prohrabal truhlu, umyl se a odešel domů k rodičům.

Vyšetřování posléze ukázalo, že v podstatě nic se z Kutilova domu neztratilo. Není divu Kutil, původním povoláním krejčí z nedaleké Horní Lhoty, byl ve vesnici znám jako „sociální případ“, každý rok dokonce dostával finanční podporu od sekčního šéfa ministerstva sociální péče Dr. Fleischmanna (Bůh ví proč). Osud vůbec nebyl Kutilovi příliš nakloněn - jedinou dceru i jejího manžela o řadu let přežil, dokonce musel vychovávat své dva vnuky.

Hotel „Zámek Týnec“. 1929

Po objevení těla se k domu seběhla celá vesnice, z velkostatku byli telefonicky přivoláni četníci z Janovic a Klatov, v odpoledních hodinách dorazila i soudní komise z krajského soudu
v Klatovech.

Protože pachatel byl okamžitě známý, měli četníci spíš práci uchránit Šnejdara před lynčováním ze strany týneckých občanů. Mladistvý delikvent byl odvezen do vyšetřovací vazby soudu v Klatovech. Před II. světovou válkou byla hranice trestní odpovědnosti stanovena na 14 let, nebylo tudíž možno vraha postavit před soud...Snad proto bylo nejprve navrženo, aby
z vazby byl „propuštěn a předán rodičům k potrestání“ (!!) To, že by se měl Šnejdar i nadále pohybovat po Týnci samozřejmě vzbudilo mezi místními značnou nevoli. Místní děti dokonce hrozily, že přestanou chodit do školy se svým spolužákem- vrahem. Učitelský sbor školy navrhnul 21.4. vyloučení delikventa z týnecké školy, toto o tři dny posvětil svým rozhodnutím Okresní školský výbor.

I matka odmítala pobývat se svým synem pod jednou střechou. Přesto byl Šnejdar přivezen zpět k rodičům, po jeho návratu se starosta Týnce pokoušel přesvědčit klatovské úřady, že tato situace není únosná. V Klatovech se alibisticky obrátili na vrchní zemský soud a až ten rozhodl, že Šnejdar bude umístěn v ústavu pro choromyslné v Dobřanech. I tam měl ovšem pobývat jen dočasně, o jeho defintivním osudu mělo být rozhodnuto později.

Do příběhu se v této chvíli vložil (na popud správce velkostatku p. Dubského) i známý spisovatel Josef Hais Týnecký (1885-1964). V deníku Národní politika publikuje článek, kterým vzpomíná na zavražděného Kutila, z jehož vyprávění čerpal při práci na literárních dílech
z regionu. Na základě Týneckého intervence bylo rozhodnuto, že Šnejdar bude rovnou přemístěn do „ústavu úchylných dětí“ v Opařanech na Táborsku. Nutno poznamenat, že podobné fajnové zařízeni funguje v Opařanech dodnes.

 Kriminalita je v Týnci stále aktuálním tématem.

Deset dní po vraždě se v Šumavanu objevil velice zajímavý článek „K psychologii týnecké tragedie“ - profil mladistvého vraha Šnejdara z pera MUDr. Jaroslava Jerie (1894-1981). Tento lékař působil v letech 1933-1949 jako okresní lékař v Klatovech. V celém Pošumaví se stal známým svou neúnavnou osvětově-přednáškovou činností, často také psal příspěvky
s lékařsko-preventivní tématikou do lokálních novin. Prováděl i zajímavé výzkumy, např. o výskytu nemoci z nedostatku jódu, tzv.endemické strumy ve vztahu k nadmořské výšce.

Na závěr svého působení v Klatovech se jako znalec podílel na činnosti mimořádného lidového soudu, který po 2. světové válce řešil zločiny místních nacistů nebo kolaborantů. Po ochodu z Klatov se stal docentem na plzeňské lékařské fakultě a spoluzakládal tamější ústav soudního lékařství. Ale zpět k onomu profilu F. Šnejdara.

Jerie zde znovu připomíná, že vražda vzbudila značný ohlas mezi domácími i zahraničními lékaři, sociology a pedagogy. Zajímavé mi přijde, že lékař zdůrazňuje, že „chlapcova abnormalita“ nevychází z prostředí rodiny. Byl sice nemanželským dítětem, ale vyrůstal
v kompletní rodině s matkou a otčímem. Otec Šnejdara byl údajně ruským uprchlíkem, tuto domněnku potvrzuje Jerie, když tvrdí „otec běženec, podle fysiognomie lebky provinilce, byl pravděpodobně původu mongolského z asijského Ruska“. Dále spekuluje o otcově alkoholismu nebo jiné nemoci, zároveň ale připomíná vzornou péči ze strany invalidní matky. Píše také o chlapcových výstřelcích, je tedy patrné, že František měl problémy s chováním již před vraždou. Jako hlavní příčinu Šnejdarova defektního chování označil Jerie padoucnici (epilepsii), kterou chlapec trpěl: „Stačilo proto toto halucinatorní rozrušení duševní po záchvatu, aby čin, kterým se chlapec delší dobu zabýval, byl realisován. Jest známo, že někteří epileptikové si dokonce svazují ruce, aby po záchvatu nemohli provésti násilné chování“. Tuto teorii podpírá Šnejdarovým vyjádřením, že měl nutkání čin provést.

Není třeba připomínat, že obětí tohoto případu nebyl pouze zavražděný Kutil. I pro Šnejdarovu matku muselo být nesmírně těžké vědomí, že její jediné dítě se stalo v útlém věku vrahem,
o tlaku ze strany obyvatel Týnce ani nemluvě. Tento fakt připomíná i MUDr. Jerie, když píše: „Nutno však přiznati, že i duševní rovnováha matky duševně úchylného chlapce byla jeho jednáním těžce porušena, ježto cíl jejího života-jediné dítě- dostalo se na šikmou plochu. Vždyť i matka loučíc se se svým dítětem dala mu vše, co mohla: čistou košili a několik tvrdých placek z černé mouky do kapes. Podstupujíc při loučení těžký boj duševní, viděla v něm přece jen svoje dítě neb snáze jest pochovávati mrtvé než živé.



 Na týneckém hřbitově je pochován Vít Kutil. Pohled z kostelní věže 1980s. Foto ing. Brokeš.



Nechci spekulovat, zda „svádět“ Šnejdarův čin na epilepsii, by uspělo i v dnešní době. Podle relevantních informací o této nemoci se sice agresivní chování u nemocných může vyskytnout, ale spíš během záchvatu nebo těsně po něm. Z dostupných zpráv spíše vyplývá, že mladistvý vrah si čin naplánoval, nebyl tedy důsledkem nějakého náhlého hnutí mysli. Těžko ale spekulovat s odstupem téměř osmdesáti let od činu. Každopádně není úplně vyloučeno, že někde mezi námi stále někde dožívá téměř devadesátiletý pan Šnejdar, který si s sebou nese vinu za dávno zapomenutou vraždu.

Na závěr si neodpustím ocitovat závěr zprávy MUDr. Jaroslava Jerie, lékař se zde pustil do následující téměř metafyzické úvahy:

„Nepsané zákony přírodní neznají však sentimentality a za hříchy rodičů musí často pykati jejich děti. Život ve svých nekonečných biologických nuancích půjde však neúprosně dál. Na jedné straně smutné finále životní poutě opuštěného a zákeřně ubitého starce, na druhé straně tesklivé preludium života nemanželského 12letého dítěte se zachmuřeným obzorem životním olemovaným rudou září. Resonance drsného života způsobila jemnou vibraci bolestných tonů v nevinném a opuštěném srdci matčině, jichž nikdo v nočním tichu ani nepostřehl. Jen psí vytí se ztrácelo daleko v temnu mrazivé jarní noci jakoby pro posměch tomu všemu co sluje - život.“

Děkuji p. Mgr et. Ing. Janu Klikovi, PhD. za pomoc při přípravě článku.