Hledání nejstaršího Klatovana

Dnešní příspěvek bych chtěl věnovat zajímavostem, které se týkají lidského života. Mám na mysli jeho začátek, tedy narození a neodvratný konec – smrt. I před mnoha desetiletími fascinovalo veřejnost například narození vícerčat nebo dlouhověkost některých spoluobčanů. Na některé z těchto rekordů v historii našeho města se dnes zaměřím.

Narození dítěte je bezesporu nejšťastnějším okamžikem v životě rodiny. Asi není třeba zdůrazňovat, že v minulosti mívaly rodiny podstatně více dětí než dnes. Důvodů bylo hned několik – antikoncepce v současné podobě prakticky neexistovala, nezanedbatelný vliv měla i církev, která de facto uznávala sex pouze jako prostředek k plození dětí. Hlavním důvodem byla ale zřejmě vysoká úmrtnost malých dětí. Jakkoli to zní hrozně – rodiče zkrátka věděli, že šance jejich dětí dožít se dospělosti není zdaleka stoprocentní. Ostatně zkušenost jim zpravidla dávala za pravdu. Znáte to – statistika nuda je, má však cenné údaje. Proto se podívejme do statistiky “pohyb obyvatelstva v Čechách“ z roku 1875 – v tomto roce zemřelo 149628 lidí, přičemž více než polovinu z tohoto počtu tvořily děti do 5 let (76316). Tuto dnes stěží představitelnou statistiku potvrzují i údaje z klatovského okresu z téhož roku. Tehdy zemřelo na Klatovsku celkem 1876 lidí a i mezi nimi byla téměř přesně polovina malých dětí do 5 let, přesně 906.
Příčin vysoké úmrtnosti bylo hned několik - nekvalitní nebo nedostatečná výživa (případně kombinace obojího) u matek, často nevyhovující hygienické podmínky, ale například i komplikace při porodu. Jako příčina úmrtí dětí se v matrikách nejčastěji objevuje poněkud vágní „vrozená nebo přirozená slabosť“, ale i psotník (křeče spojená se zásadním nedostatkem některých minerálů), střevní katarh, osypky (spalničky), spála a další. K zásadnímu poklesu úmrtnosti u dětí přispěl zejména objev účinků antibiotik a očkování. Je samozřejmě štěstí, že některé nemoci byly vakcinací zcela vytlačeny. Představa, že by se zde vyrojily doslova miliony „odborníků“ třeba na neštovice vystrašených z injekce, není moc lákavá.
Na ilustračním snímku chlapci zachyceni v klatovském ateliéru Karla Hahna.

I dnes vždy vzbudí pozornost vícečetný porod a nejinak tomu bylo i v minulosti. Zatímco každý z nás asi zná nějaká dvojčata, narodí-li se dětí tři a více – jedná se téměř o senzaci. Na zprávu o čtyřčatech jsem nikde nenarazil, ale trojčata se tu a tam v kraji objevila. Celostátní noviny Národní listy referovaly o narození trojčat „do rodiny ovčákovy“ v Klatovech v roce 1864. O deset let později, v listopadu 1874 porodila trojčata (dva hochy a jednu dívku) nádenice v Soustově. Samozřejmě u vícečetných porodů hrozila zmiňovaná „vrozená slabost“ ještě více než u běžného porodu. Není proto divu, že oba chlapci žili jen tři hodiny. Holčička je následovala na věčnost následující den. 29. března 1899 se narodila trojčata v rodině Voráčkových v Soběticích. Děvčátka – Rozálie, Anna a chlapec František, bohužel ani jedno z dětí nepřežilo déle než tři dny. V listopadu 1902 povila trojčátka manželka dělníka Václava Ježka ze Strážova. I tentokrát se jednalo o chudou rodinu, Ježkovi tehdy měli už devět dětí. Tamější farář M. Másilko telegrafoval do Vídně do císařské kanceláře s žádostí, aby se panovník stal kmotrem. Po více než čtyřiceti letech se trojčat dočkaly i Klatovy, i když ani v tomto případě k dětem nebyl osud příznivý. V domě čp. 139 na Rybníčkách (na snímku) v rodině obuvníka Josefa Voráčka se v 15. června 1904 narodili dva chlapci Václav a Josef a holčička Anna. O šťastné události referoval i zdejší Šumavan, který napsal, že dítky se těší dobrému zdraví, zatímco matka Františka (v době porodu jí bylo 37 let) „vážně postonává“. Nakonec se situace obrátila, matka přežila, ovšem děti postupně umřely, nejdelší čas osud vyměřil dceři Anně – necelé čtyři týdny. Musel to být u Rubášů moc smutný a mimořádně stresující měsíc. Abychom si udělali představu o tom, jak časté byly vícečetné porody, v zmíněném roce 1875 se narodilo v Čechách celkem 4434 dvojčat a 71 trojčat.

Bavíme-li se o narození dětí, není možné nezmínit se o ženách, které se přímo podílely na zrodu nového života. Ano - porodní báby nebo babičky, které se teprve někdy ve dvacátých letech minulého století se začaly nazývat - zcela v duchu současného jazyka – porodními asistentkami. Jejich role se ale nemusela nutně omezovat jen na asistování při porodu – často také navštěvovaly matky (zejména prvorodičky) už během těhotenství a radily nastávajícím matkám. V Klatovech jich vždy působilo několik a během své kariéry zpravidla pomohly na svět stovkám dětí. Některé porodní báby byly částečně placeny městem – například Anna Ryvolová (1840-1909), jíž služby tak mohly využívat i nemajetné matky. O tom, jak bylo povolání porodní báby náročné a jak byly tyto „babičky“ obětavé svědčí příběh asistentky Magdaleny Lindnerové z nedalekých Kydlin. V polovině února 1929 (tedy uprostřed „zimy století“) se sedmasedmdesátiletá Magdalena vydala během silné chumelenice do Bolešin, aby pomohla na svět dítěti tamějšího rolníka Josefa Moravce. Blízko cíle ale Lindnerová zkolabovala, na místo byli povolání dobrovolní hasiči z Bolešin kteří ji dopravili do budovy školy. I přes snahu všech přítomných se ji už k životu nepodařilo přivést. Na každé dítko bylo, stejně jako dnes, chtěné a některé ženy tak hledaly možnosti, jak těhotenství přerušit. Vyhánění plodu, jak se kdysi říkalo interrupci, bylo zakázáno. Nutno přiznat, že i na této činnosti se velmi často podílely právě porodní báby. Sice se mi nepodařilo narazit na žádný případ pokoutně prováděných potratů v Klatovech nebo okolí, jinde po Čechách bývala tato činnost občas odhalena. Potrat se prováděl pomocí nejrůznějších lektvarů (jedů) nebo přímo mechanicky. K odhalení došlo zpravidla tak, že „pacientka“ zákrok, prováděný často v nevhodných podmínkách, nepřežila. Potraty jako takové byly tedy zakázány za Rakouska (dle paragrafu 144 trestního zákona), i po vzniku RČS. S návrhem na revizi tohoto zákazu jako první přišla levicová politička a bojovnice za ženská práva Louisa Landová - Štychová (1885-1969), která v roce 1921 navrhla interrupce zlegalizovat. Tento záměr vyvolal poměrně bouřlivou diskusi, proti byli zejména příslušníci konzervativnějších stran a pochopitelně církev. Na stranu odpůrců legalizace potratů se ale postavila i většina tehdejších lékařů, včetně našeho krajana, gynekologa narozeného v Chudenicích Václava Rubešky (1854-1933). Provádění interrupcí bylo v Československu povoleno až v roce 1957.

Důvody, proč mívaly rodiny v minulosti více dětí, jsem už rozebíral. Postupem času se ale projevil trend klesající porodnosti – zatímco v roce 1891 připadalo na tisíc obyvatel 37 porodů, těsně před začátkem první světové války, v roce 1914 už to bylo jen 25. Po vzniku samostatné republiky se projevil určitý nacionalismus i v této oblasti – české matky měly rodit více dětí – bylo totiž zapořebí posilovat počet Čechů a získávat tak čím dál větší (početní) převahu nad Němci. Každopádně i po druhé světové válce se objevily rodiny, které se rozhodly jít proti proudu a mít dětí výrazně více než činil průměr. V červenci 1970 představil časopis Vlasta skutečnou rekordmanku- paní Marii Palinkšášovou, která povila celkem 24 dětí, navíc shodou okolností pocházela z našeho kraje. Klobouk dolů!

Nejen kuriozity v podobě vícečetných porodů se řešily veřejně. Podobou pozornost poutali I rekordmanky a rekordmani v dlouhověkosti. Vzhledem k o mnoho nižší průměrné délce života, byli před nějakými sto, sto padesáti lety bráni i devadesátníci jako něco výjimečného. Je vlastně úsměvné, že se v dobovém tisku dost často objevovaly zprávy o lidech mezi šedesátkou a sedmdesátkou, kteří byli označováni za starce či stařeny. V červenci 1881 například zemřel ve věku 94 let tehdy nejstarší Klatovan Václav Trunda. V jeho nekrologu se dozvídáme, že byl veteránem napoleonských válek. V roce 1805 (tedy v osmnácti letech) byl doveden k zásobovacímu sboru. V armádě zůstal až do roku 1811, kdy byl z vojska propuštěn. V roce 1891 přinesl Šumavan přehled nejstarších klatovských obyvatel. Tehdy ve městě žili ještě dva lidí, kteří se narodili ještě v 18. století – Alžběta Poláková (*1795) a František Rampulka (*1799).

Když jsem začal připravovat tento příspěvek, říkal jsem si, že by bylo zajímavé odhalit nejstaršího obyvatele našeho města v moderních dějinách. Naděje mi svitla, když jsem narazil Národních listech ze září 1865 narazil na kraťoučkou zprávu: Vysoké stáří. Dne 4. t. m. pohřben v Klatovech rolník z blízké vesnice, jenž dosáhl stáří 105 let. Až na několik dní před smrtí byl nebožtík zdráv a vesel a vykonával všechny polní práce. S vědomím, že zprávy (nejen) ze starých novin je třeba brát s rezervou, jsem se ponořil do zdigitalizovaných matrik. Bohužel se mi nepodařilo onoho rolníka-kmeta najít…
Naděje, že objevím nejstaršího Klatovana, mi svitla ještě jednou a to ve chvíli, kdy jsem objevil článek (opět v Šumavanu) z července 1914 “Stoletý příslušník klatovský zemřel”. Ten pojednává o úmrtí klatovského starce s krásným jménem – Prokop Hříšný. Ten se údajně narodil v roce 1815 a pracoval jako ovčácký mistr, u vážených klatovských rodin – nejprve u Stadlerů a posléze u Stránských. Stovka je určïtě úctyhodný věk, ale ne rekordní. V článku se uvádí, že dlouhověkost měli Hříšní v rodině – Prokopův otec se údajně dožil 109 let!. Hned mě napadlo, že právě Prokopův otec by mohl být onen “kmet”, o kterém psaly Národní listy. Sice by mu muselo být při narození syna už přes 60 let, ale to, jak známo, není nic nemožného. I tady jsem se snažil vypátrat více, ani zde jsem bohužel neuspěl. Každopádně jsem si ověřil, že ke zprávám o podobných rekordech a kuriozitách je třeba přistupovat opatrně. Například právě při pátrání po Prokopově otci jsem narazil na drobnou nesrovnalost – sám Prokop se nenarodil v roce 1815, ale až o tři roky později. I tak jsou informace v jeho nekrologu zajímavé – měl celkem 6 dětí, přičemž v době jeho odchodu byly ještě čtyři naživu - nejstarší dceři Františce bylo tehdy 76 let, nejmladšímu synovi pak 65, nejstaršímu pravnouče právě dosáhlo 18 let. Pan Hříšný byl také až do své smrti příjemcem finanční podpory z fondu založeného (shodou okolností) rodinou Stránských, která se vyplácela nejstaršímu obyvateli Klatov.
Když se naposledy vrátím k citované statistice z roku 1875 – nejstarší obyvatelce Čech prý tehdy bylo 111 let, muž rekordman byl údajně ještě o rok starší.

Dlouhověkost je ale samozřejmě také (a možná ještě více) doménou žen. V březnu roku 1928 tak například připomínal Šumavan tři Klatovanky, které se dožily opravdu vysokého věku – jedenadevadesátiletou soukromnici Josefu Vejvodovou a o rok mladší slečnu Barbora Nechutnou. Ta byla mezi Klatovany, zejména studenty, velice známá díky obchodu s knihami a učebnicemi, který dlouhá léta provozovali její rodiče a posléze i ona samotná. V roce 1903 prodala obchod vydavateli Šumavanu Ladislavu Čermákovi. Nechutná zemřela už v listopadu téhož roku a v nekrologu jejím nekrologu se čtenáři dozvěděli mimo jiné: „byla zdravé konstrukce a staří pamětníci o ní vypravují, že byla velice sličná a že měla hodně nápadníků, jež však z neznámých důvodů odmítala.“
Poslední a nejstarší ze zmíněných žen byla Kateřina Teršová, která se v srpnu téhož roku dožila 102 let. Velkou část života Teršová prožila prací pro hraběte Schőnborna na panství Dolní Lukavice u Přeštic.