Téměř
na den před deseti lety jsem zde publikoval příspěvek, který se
týkal pozapomenuté osobnosti malíře, grafika, loutkáře,
humoristy a klatovského rodáka Jozefa Čejky. Tehdy jsem si
plánoval, že se pokusím osudy tohoto umělce zpracovat ve formě
nějaké brožury či celé knihy. No, zatím se nepovedlo. Přesto
bych chtěl Jozefa Čejku zvaného Pepín znovu připomenout –
nejen proto, že včera uplynulo přesně devadesát let od jeho
předčasného úmrtí.
Nechci
úplně opakovat víceméně základní informace, které jsem už
prezentoval ve zmíněném článku z roku 2012, rád bych se
spíše soustředil na zajímavosti z Čejkovy tvorby i života.
|
|
Nejsem
odborník, ale je zřejmé, že stopa, kterou nechal Čejka v
dějinách malířství, je eufemisticky řečeno, nezřetelná. Ve
dvacátých letech, kdy byl asi neplodnější, skutečně frčely
zcela jiné věci než ty, které tvořil klatovský samorost. Čejka
byl spíš řemeslník – bez větších uměleckých ambic
ilustroval knižní obálky, kreslil reklamy, vymýšlel vtipy nebo navrhoval ex libris.
Když už jsme u ex libris - ve sbírce mám dvě totožná, ovšem
každé s jiným jménem. Čejka si zřejmě byl jist, že se oni dva
knihomolové (nebo spíš jejich knihy) nepotkají. Z volné tvorby
se nejvíc věnoval leptu – témata často opakoval (čert a káča).
Přesto se i v Čejkově tvorbě dají najít zajímavé věci. Jsem
například hrdým majitelem dvou soukromých erotických tisků,
které nesou Čejkův podpis. Jejich vznik dělí více než dvacet
let – starší z nich nazvaná „Smilstvo“ je souborem bizarních
a vlastně humorných pornografických „pohlednic“, zatímco
„Letní láska“ ze samotného záběru malířova života je
nepříliš nápaditou pornografickou povídkou s několika
explicitními obrázky. Oba tisky jsou ale velké rarity a jistě
jich už mezi lidmi moc nebude. Mrzí mě to, ale vystavit ukázku z
těchto tisků zde opravdu nemohu. |
I
když umělecky nejplodnější léta strávil Čejka v Praze,
otisk svého umu zanechal i ve svém rodišti. Při pochůzkách po
Klatovech lze tedy na několika místech narazit na jeho díla. V
první řadě pět kousků na budově základní školy Plánická,
výzdoba nedaleké vily postavené pro známého lékaře MUDr.
Salzmanna nebo obrázky na zajímavém domě v ulici Národních mučedníků.
Všechna tato díla pochází z počátků Čejkovy malířské
kariéry – z období let 1905-1911. V roce 1911 také uspořádal a
jako kurátor připravil výstavu moderního českého leptu
v klatovském muzeu. |
Do učebnic a encyklopedií se sice Čejka nedostal, ale ve své době se jednalo o známou postavu. Nebo spíš postavičku. Rád se bavil s kumpány první i nižších lig pražské meziválečné bohémy. Bylo možné jej často potkat ve staroměstské pivnici U Vejvodů, v legendární kavárně Union na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě. Nejraději ale prý sedával a bavil společnost ve vinárně U Brejšků. Čejkův vypravěčský talent byl pověstný, i proto dostal laso od členů slavného kabaretu Červená sedma, jehož byl členem od roku 1919 až do zániku souboru o dva roky později. Míval tady sólová čísla, ve kterých parodoval nejrůznější typy (často ze „starého“ Rakouska, sedláky nebo venkovany – samozřejmě z Klatovska) nebo vyprávěl vtipy. Před pár lety se mi podařilo koupit starou šelakovou desku, na které je jedna anekdota vyprávěná přímo Čejkou. Klatovský bavič se tehdy ocitnul ve velmi dobré společnosti - druhá strana desky totiž patří Vlastu Burianovi. Vtipnou historku pod názvem „Čtenář myšlenek“ si můžete poslechnout zde. Mějte ale na paměti, že na sto let starý vtip nelze uplatňovat současné nároky na to, co nám připadá zábavné nebo vtipné. Je také jisté, že právě v Červené sedmě poznal Pepín velmi zblízka několik hvězd tehdejší avantgardy – například Eduarda Basse nebo Emila Artura Longena. |
Trochu jinak je třeba vnímat Čejku jako designéra loutek, resp. hraček. Sběratel a znalec loutek Pavel Jirásek mi kdysi doporučil, abych se nevěnoval (pod)průměrnému malíři Čejkovi, ale soustředil se na Čejku - špičkového loutkáře. Tím se dostávám k další oblasti Pepínovy tvorby. Skutečně - Čejkovy loutky, které navrhoval zejména pro brněnskou firmu Uměleckořemeslné dílny Bohumíra Čermáka na počátku dvacátých let, jsou jednoduše úžasné. Nejznámější z nich byla bezesporu figurka Bejbla. Tato loutka byla představena v roce 1920 ve stánku firmy na Pražských vzorkových veletrzích. Následovala celá řada dalších – Mikuláš, čert, pinguin, klaun, pierot, slečna Fifi, baletka nebo legendární pohádková trojice Dlouhý, Široký a Bystrozraký (na snímku). Loutkám se Čejka věnoval i „prakticky“ - v dubnu 1929 otevřel v Radiopaláci na Vinohradech vlastní loutkovou scénu pod názvem Škrholeum. Divadélko ale nemělo příliš dlouhého trvání. |
Život Jozefa Čejky se uzavřel na Zelený čtvrtek 24. března 1932. Příčinou smrti byla nejspíš mozková mrtvice. Malíř stižený jejím záchvatem byl nalezen ve svém ateliéru a ještě dopraven na kliniku ke slavnému lékaři MUDr. Pelnářovi. Ani ten mu ale nepomohl. Je příznačné, že i v literatuře se lze dočíst, že Čejka odešel ze života dobrovolně. Tato mylná informace se zřejmě poprvé objevila v knize Alžběty Birnbaumové „Opuštěná paleta“ z roku 1942, která se věnuje předčasně zesnulým výtvarníkům. Během čejkovského pátrání jsem samozřejmě věnoval pozornost i místu jeho posledního spočinutí, tedy hrobu. Najít jej ale byl vcelku oříšek. Kontaktoval jsem Správu pražských hřbitovů, zkoušel jsem dokonce hledat na vytipovaném hřbitově v Praze. Nakonec mi pomohla náhoda – při hledání Čejkových děl na aukcích jsem mimoděk narazil na server billiongraves.com. Jak už název napovídá, web se věnuje katalogizaci a popisu hrobů. Právě tam jsem narazil na fotky litinového kříže s notně zašlou tabulkou s malířovým jménem. Najít ho pak na Olšanských hřbitovech už nebyl takový problém. Posléze jsem zjistil, že se jedná o tzv. kenotaf, tedy hrobku, ve které už nejsou uloženy ostatky. Ty byly z neznámých důvodů v roce 1976 rodinou Čejkovy manželky vyzvednuty a rozprášeny na olšanské rozptylové loučce. |
Na závěr nabízím pohled do galerie více než pěti desítek knižních obálek, které vytvořil Jozef Čejka. Většina z nich vznikla ve dvacátých letech minulého století.
Žádné komentáře:
Okomentovat