Klatovské hotely I. - U Bílé růže, U města Prahy, Němec

 Důležitým atributem moderní společnosti je bezesporu mobilita, zjednodušeně řečeno cestování lidí. Aktuálně je to slabší, ale věřme, že se jedná jen o dočasný stav. Jak se rozvíjela moderní společnost, vzrůstala potřeba nabídnout cestovatelům odpovídající servis. Středověcí obchodníci odpočívali ve formanských hospodách podél cest, moderní doba přinesla vyšší standard a zejména ve městech začaly vznikat hotely moderního typu. Ani Klatovy nebyly výjimkou.

Některým klatovským hotelům - konkrétně Centrálu a Střelnici -  jsem se již v minulosti podrobněji věnoval, proto je spíše jen letmo připomenu v dalším díle. V Klatovech zcela jistě fungovala už ve středověku celá řada už zmíněných formanských hospod. Každopádně asi nejstarším a nejtradičnějším zařízením, které navíc ještě mnozí z nás pamatují a které se později transformovalo v hotel, byla Bílá růže na náměstí. Tento “hotel” je připomínán už u příležitosti jedné velice významné události v dějinách města – návštěvy budoucího císaře Josefa II v Klatovech v říjnu 1771. Následní trůnu se zde zastavil během své cesty z německé Falce. Nejednalo se o žádnou “přepadovku”, vedení města vědělo o Josefově návštěvě předem. Tomu odpovídaly i přípravy,samozřejmě hlavně se uklízelo. Klatovští měšťané očekávali syna císařovny Marie Terezie už 21. října na oběd, budoucí vládce se ale překvapivě zastavil na oběd v hospodě U Chmelíků v Poleni. O příjezdu do královských Klatov se v dobové zprávě píše: Jeho Nejvyšší milost císařská Josephus II dne 21. října s poledne okolo 3 hodiny přijela a svůj kvartýr “U bílé růže” vzíti ráčila… Bezesporu nejvýznamnější host, který kdy u Bílé růže nocoval.

Hotel pak fungoval s jistotou i celé 19. století. V jeho druhé polovině se zde poměrně často střídali majitelé nebo nájemci. To ale bývalo v té době v restauračním byznyse zcela běžné. Podařilo se mi zmapovat ty provozovatele v závorce uvádím vždy rok, ke kterému se jméno vztahuje - Jan Šich (1874), F. A. Petrlák (1876), Anna Trappová (1882), manželé Anna Kallaunerová (1889- viz obrázek) nebo Arnošt Moravec (1901). Ve devadesátých letech se v Bílé růži čepoval “kozel” - ovšem ne z Velkých Popovic, ale z pivovaru v Dešenicích. Díky poloze v centru města využívali poměrně často služeb “Růže” kočující živnostníci. Jednak různé obskurní vědmy a vykladačky karet, ale i provozovatelé zcela praktických a potřebných služeb. Například v roce 1896 zajížděl každou neděli do Klatov plzeňský zubař Arthur Hammerschlag, který ordinoval v prvním poschodí hotelu v pokoji číslo 3 mezi sedmou ranní a čtvrtou odpolední. Nabízel “umělé zuby, chrupy, plomby všeho druhu, bezbolestné tahání zubů”. V té době už samozřejmě bylo možné si i v Klatovech nechat ošetřit chrup zdejšími lékaři. Hammerschlag byl ale specialista, zatímco jeho klatovští kolegové měli zuby jen jako “vedlejšák”, byli to klasičtí praktičtí lékaři. Už v osmdesátých letech 19. století se také chodilo k Bílé růži do fotografického ateliéru. Ve dvoře jej provozoval Ignác Kranzenfelder, poměrně zajímavá osobnost živnostenské fotografie v Pošumaví. Dodnes jsou známé jeho úžasné dokumentární fotografie stavby železniční trati Plzeň – Železná Ruda.

Hotel se ale dostal občas do povědomí i kvůli jiným věcem než kvalitnímu jídlu nebo pohodlným postelím. Koncem května 1875 se v Bílé růži ubytoval muž- Němec středního věku, který o sobě tvrdil, že se jmenuje Pohl a že je majitelem parního mlýna ve Slezsku. Vykládal také, že se v Klatovech léčí – s nemocnou nohou údajně navštěvoval zdejšího lékaře MUDr. Poláka. Svým chováním byl Pohl v maloměstě velmi nápadným – měnil si zde velké částky v pruských tolarech, hodně utrácel, hlavně za oblečení. To samozřejmě v Klatovech vzbudilo zvědavost a podezření, někteří jej považovali za podvodníka, jiní za pruského špiona. Ostražití Klatované ale nic nezjistili, protože si Pohl údajně ucpával i klíčovou dírku svého hotelového pokoje. Po několika týdnech záhadný Pohl zmizel, snad odjel směrem na Domažlice. Tajemství “majitele mlýna” tak bylo odhaleno až před Vánoci téhož roku, kde v něm všímavý strážník v městě Urfahr (dnes součást Lince) poznal mezinárodně hledaného Gustava Pilze, který byl obviněn z masivní zpronevěry 900 tisíc tolarů, které se měl dopustit jako vrchní účetní velké německé železniční společnosti. Docela rozruch také vzbudil Jan Polák, majitel hotelu, který v roce 1902 nechal osadit vstupní portál německým nápisem “Zur weissen Rose”. V době, kdy český živel v Klatovech zcela převládal a tomu odpovídalo jeho sebevědomí, to nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Taky to Polák pěkně slíznul do Šumavanu, který píše doslova o “porušení českého rázu města”. V dubnu 1909 se rozhodl Polák prodat za 97.000 tehdejších korun dům i s kompletním hotelovým a restauračním zařízením hoteliérovi Antonínu Líbalovi z Berouna.

Hoteliér Líbal se ujal hotelu ve vhodné době, v prvních měsících mu příliv hostů zajistilo konání velké Pošumavské výstavy. V době první poválečné konjunktury se v roce 1923 rozhodl pro velkou rekonstrukci. Hotelové pokoje byly zásadní způsobem modernizovány – přišly sem zcela nové postele s novým ložním prádlem, do pokojů byla také konečně zavedena elektřina a rozvedeno ústřední topení. Do hotelu byly také instalovány “ledotvorné” stroje, podnikavý hoteliér vyrobený led používal nejen ve svém hotelu, ale prodával jej i dalším zájemcům. Většinu prací provedli zdejší živnostníci – největší porci dělníci z firmy Karla Horáka (garáže, úpravy jídelny, novou fasádu atd.). Rekonstrukce se ale týkala i sálu hotelu a přilehlých místností. Líbalovi pořídili i minibus pro 10 lidí, který využívali k dopravě hostů z a na nádraží. Jedna cesta z náměstí na nádraží stála 4 koruny. Vůz i s řidičem byl také možno si pronajmout na výlety. Celé rekonstrukce stála “několik stovek tisíc korun” a díky ní se měl hotel Bílá růže posunout do kategorie hotelů I. řádu (ať už to znamenalo cokoli).
K asi nejvýznamnější změně došlo v přízemí hotelu – dosud fungující obchod byl nově přeměněn v kavárnu, která dostala jméno “Sport”. Měla kapacitu 130-150 osob a byla pochopitelně zcela nově vybavena – například stolky s plotnami z veronského mramoru, koženými boxy nebo dvěma zbrusu novými kulečníky. V kavárně se měly konat pravidelné koncerty kapely pod vedením ředitele kůru Jana Janáka. V průběhu dvacátých a zejména ve třicátých letech se ale hudební dramaturgie v kavárně proměnila – do popředí se začal dostávat tehdy populární jazz. O Vánocích 1934 tady například koncertoval Jazz-Quartett z Plzně.

Éra manželů Líbalových jako provozovatelů hotelu U Bílé růže se uzavřela v roce 1941. Tehdy měl hotel třicet pokojů a 56 lůžek. Majitelka paní Líbalová jej nejprve pronajala od 1. března 1941 panu Zuckerovi, už následujícího roku převzal provoz Bohumil Karásek (před tím působil ve zdejším Centrále). Provoz hotelu pokračoval i během socialismu, ovšem tehdy již pod kuratelou podniku Raj Klatovy. Hotel byl sice na prestižním místě, ale jeho sláva a zřejmě i kvalita nabízených služeb poněkud bledla – větší pozornost byla věnována novým hotelům - družstevnímu Beránku a Rozvoji. V roce 1970 byla Růže hotelem kategorie B, stejně jako ostatní provozy ve městě. I tak sem, resp. na zdejší jídelní lístek směřovala horká novinka české kuchyně a dnes to jediné skutečně české národní jídlo – smažák (viz obrázek). Hotel s dlouhou tradicí byl nejspíš navždy uzavřen někdy v první polovině devadesátých let minulého století.

Dalším hotelem, který stával na náměstí, byl podnik s názvem “U města Prahy” a byl v domě, který koncem třicátých let nahradila moderní prodejna firmy Baťa. Jednalo se ale v první řadě o restaurační lokál, před rokem 1898 zde byla Protivínská pivnice. V roce 1898 restauraci převzal Jindřich Heyduk z Rakovníka a zřejmě zde právě on začal nabízet i hostinské pokoje. V létě 1900 Heyduk nabízel “slušně upravené pokoje za 50 krejcarů”. Pro představu půllitr kvasnicového kouteckého piva “přes ulici” stál tehdy u Heyduka 5 krejcarů. Heydukovi se ale v místě zřejmě moc nedařilo, už následujícího roku si najal nedaleký hotel Střelnice. Oproti konkurentům měl jednu nevýhodu, hotel nenabízel vlastní povoz k dopravě hostů.
I pozdější provozovatelé zpravidla inzerovali restauraci jako zájezdní hostinec, ale je otázkou, zda ještě nabízeli ubytování. V roce 1921 například převzal lokál dlouholetý vrchní číšník z legendárního Prokopova penzionátu na Špičáku Jindřich Weiss. Nabízel kromě plzeňského a protivínského piva i koňské stáje pro návštěvníky z venkova, dá se tedy předpokládat, že zde byly i prostory, kde mohli složit hlavu i majitelé ořů. Každopádně stará pivnice” U města Prahy” byla uzavřena 1. ledna 1937 a celý dům pak ustoupil vzpomínanému Baťovu domu.

Trochu ve stínu Bílé růže byl za první republiky hotel Němec. Ovšem na rozdíl od Bílé růže má dodnes svého pokračovatele. Někdy v devadesátých letech byl na jeho místě otevřen a dodnes funguje hotel Ennius. Hotel Němec byl uveden do provozu až v roce 1926 a jeho název naznačuje, kdo byl jeho zakladatelem, resp. majitelem. Než si Eduard Němec zřídil svůj hotel – vedl, světe div se, další klatovský hotel - Menčík. Osamostatnil se a zakoupil právě bývalý tzv. Pohankovský dům v Randově ulici, který zvýšil o jedno patro a upravil tak, aby vyhovoval nabízeným službám.
Zajímavý pohled na rozsah služeb poskytne koncese, kterou hoteliérovi a majiteli Eduardu Němcovi udělila Okresní politická správa v květnu 1926. Němec, resp. jeho hotel měl oprávnění: “přechovávati cizinců, podávati pokrmů, výčep piva, vína, vína ovocného, čepovati jemné likéry, čepovati víno bobulové, sladové víno a mošt, podávati kávu, čaj, čokoládu jiné teplé nápoje a občerstvení, míti dovolené hry.” Ano, pokud si chtěli hosté v meziválečném období chtěli ve vašem lokále zahrát karty, byl třeba na to mít povolení.

Němec sám hotel provozoval jen do roku 1935, poté celý podnik pronajal Petru Šlapákovi, který do té doby vedl hotel Sokolský dům v Domažlicích. Nový nájemce ujišťoval prostřednictvím reklamy zákazníky o svých prvotřídních službách – výborně upravenými pokrmy a chutnými nápoji, v hotelu čepoval výhradně plzeňské pivo . V roce 1939 bylo možné se v hotelu ubytovat v jednom ze čtrnácti moderně vybavených pokojů s teplou i studenou vodou. Jak vyplývá z přehledu cen klatovských hotelů z roku 1940, patřil Němec k průměru - noc v jednolůžkovém pokoji stála baťovských 9 korun a 90 haléřů, dva hosté za nocleh zaplatili 17,60 ,-.

V příštím díle se stručně vrátím ke dvěma hotelům, o kterých jsem zde již psal – Střelnici a Centrálu, ale především bych rád připomněl dnes již pozapomenutý hotel Menčík.