Klatovský místopis III.

Čas skutečně letí – už je to skoro rok, co jsem se tady věnoval klatovskému místopisu, tedy známým i méně známým lidovým názvům míst v našem městě. Z některých z nich se ale postupem času stala pojmenování oficiální, na některá z nich narazíme i dnes. Naší dnešní virtuální procházku začneme tam, kde jsme minule skončili – tedy u Větrovny a Lomečků.

 

 

Na první místo, kde bych se rád zastavil, to máme skutečně jen pár kroků. Seběhneme-li pár desítek metrů z bývalé Větrovny Gorkého ulicí, ocitneme se u velké prázdné plochy, kde občas hostují cirkusy. Velmi, ale velmi matně si pamatuji dlouhé záhony, které v první polovině 80. let minulého století v těchto místech obhospodařoval zahradník pan Hladík. Právě pod touhle plochou leží, podél paneláků leží ulice Na Chuchli (na historickém snímku). Tento název odkazuje k místu, kde se ještě za první republiky soustředila část městské chudiny. Dnes už se to nezdá, ale tehdy se jednalo (v tomto směru) o kraj města. Původ tohoto názvu se mi nepodařilo spolehlivě zjistit, ale klatovská Chuchle samozřejmě není jediná toho jména. Asi všichni známe Velkou Chuchli s dostihovým závodištěm nebo osadu Chuchle ležící pod vrchem Barák nedaleko Habartic. O jejích velmi chudých obyvatelích psal už na začátku 20. století Karel Klostermann (povídka Chuchláci). Že by název “Chuchle” odkazoval k bídě obyvatel? No je to spíš spekulace. Nad Chuchlí, resp. onou prázdnou plochou “pro cirkus” je i dnes ulice Na Korábu. V těchto místech údajně stála kolonie přízemních domků zvaná Koráb.

Ještě pár metrů dolů a z Chuchle dorazíme na Rybníčky. Například právě tento název přetrval dodnes nejen v názvu prostranství, ale je snad dosud běžně používaný mezi lidmi. Kdysi tady zcela jistě byly malé rybníky, resp. rybníček. Byla tady (později) také kašna, kterou jsme ale my byli zvyklí vídávat v městském parku. Snad by se po demontáži měla přestěhovat zpět na své původní místo, i když si tedy nedokážu moc představit, kam přesně. Na Rybníčkách narazíme na ještě jedno zajímavé jméno. Nejedná se tedy o místo, ale o stavbu – i název bývalého družstevního hotelu Beránek ze začátku sedmdesátých let má mnohem starší původ. Na jeho místě totiž stával hostinec U Bílého beránka. Jeho majitel Jan Prunar zvaný Hansi Beránek (1843-1931) působil v letech 1884-1916 jako úředník u zdejšího soudu. Dle dobových zpráv to byl bavič a také vzorný otec. A také můj prapraprastrýc :).
Rybíčky jsou bohužel dokladem necitlivého zásahu do podoby města, tolik typický pro poválečné období. Výstavba Plzeňské a podivného plácku pro sochu ještě podivnějšího prezidenta Zápotockého znamenala demolici bloku domů po levé straně (při pohledu z Pražské ulice). Vlastně zbytečné, protože ani dnes by domy vlastně ničemu nepřekážely.

Když se vydáme z Rybníčků nahoru ulicí Dobrovského narazíme v zatáčce na kapli Panny Marie Klatovské, zvanou též Chaloupka. Ta také bývala velice důležitým orientačním bodem a celé oblasti se říkalo “u chaloupky” . Za kostelíkem stávala nemocnice s jedním z městských chudobinců, naproti Chaloupce stával přilepený na hradby dům čp. 132, kde provozoval první stálý klatovský ateliér fotograf Čeněk Hrbek. Je pravda, že dnes se místu spíše říká “u letního kina”, popř. u letňáku. Pokračujeme- li podél hradeb nahoru, dojdeme k místu, kde dříve stávalo poměrně rozsáhlé hospodářství, tzv. Jezuitský dvůr. Na počátku osmdesátých let jej nahradilo několik cihlových činžáků. Ve své době asi přinášely o něco lepší standart bydlení než obligátní paneláky, ale také přinesly zkázu poměrně cenných barokních staveb. Každopádně celá tahle lokalita nesla historicky malebný názvev Korálkov. Ne snad, že by se tady vyráběla bižuterie, ale zdejší dvůr patřil kdysi rodině Korálkových z Těšína. Korálkov byl ještě v první polovině 20. století autonomní městskou čtvrtí. Když se koncem 19. století, konkrétně v roce 1896 v Šumavanu řešila kvalita cesty z centra města právě do Korálkova, novinová zpráva zmiňuje, dům, resp. lokalitu, která se nazývala na Olympu – jednalo se zřejmě o místo, kde dnes ústí ulice Plánická do Dobrovského, resp. kde Plánická opuští území vytyčené městskými hradbami. Kde se vzal tento dávno zapomenutý název, těžko říct. Že by Klatované přirovnávali zdolání kopce k dosažení vrcholu bájného Olympu? I dnes má Korálkov svůj zlidovělý název – u Poprdy – podle zdejší tradiční hospody, která ale kromě historického názvu vlastně ničím speciální není.

Naše další kroky povedou nahoru po Plánické. Po levé straně budeme míjet celou čtvrť zvanou Rozvoj. Tohle jméno mi přišlo vždycky takové, no.. Prostě moc budovatelské, v duchu socialistické výstavby. Jak stárnu, přijde mi vlastně velmi pěkné. O moc lepší než například “Atrium Park Hůrka”, jak nazval svůj projekt developer v Podhůrčí. Navíc, jak jsem se dozvěděl, název čtvrti je mnohem starší a souvisí se jménem “organizace” Rozvoj, spolku pro stavbu levných rodinných domků a villek v Českých Budějovicích. Na konci roku 1926 se konala valná hromada klatovské pobočky tohoto sdružení, které mělo za cíl vybudovat dostupné individuální bydlení. Kde tedy posléze začali jeho členové stavět, je jasné. Název čtvrti se rychle ujal, její jméno si navíc vypůjčil stejnojmenný hotel i ulice.
Nad Rozvojem vzniklo, kolem ulice Suvorovova, za socialismu sídliště, kterému se lidově říkalo “U tanku”. Pro mladší ročníky – u kasáren totiž při odbočce do Nuderovy ulice stával na soklu tank. Zřejmě měl symoblizovat nepřemožitelnost Československé lidové armády. Sídliště se teď vlastně nijak nejmenuje a pokud je mi známo, nemá ani žádný lidový název. Nebo ano? Úplně na konci města směrem k Činovu je nepříliš rozsáhlá zahrádkářská kolonie s velmu zajímavým názvem – Na harfě. Původ tohoto pojmenování mi není znám – poradíte někdo? Ve svém archivu jsem nalezl ve spojení s harfou pouze zprávu o výrobci těchto hudebních nástrojů Aloisi Červenkovi, který na počátku 20. století působil v Lubech. Ale to nebude zřejmě ono. Na ilustračním snímku řadové domky na Rozvoji v sedmdesátých letech.

Vraťme se od zahrádek zpět do města - na kopec nebo spíš kopeček, který se právě v současnosti obléká do nového kabátu – tedy na Vodojem, neboli “Vodák”. Jeho název samozřejmě souvisí s vodojemem, který už od počátku 20. století stojí pod jeho vrcholem. Naši prapradědové ještě koncem předminulého století ale chodili na procházku na Němejcův vrch. Bylo to samozřejmě v době, kdy nebylo po dnešní okolní zástavbě ani památky. Kopec dostal své jméno dle jednoho z příslušníků staré klatovské rodiny Němejcových, pravděpodobně po Václavu Němejcovi (1710-1772), který zřejmě vršek a přilehlé pozemky vlastnil. Je ale docela možné, že se místu začalo říkat podle jiného člena této rozvětvené a zámožné rodiny. Kopec býval zřejmě víceméně holý. V naší rodině se traduje, že dědova máma Jana Prunarová (*1895) zde vysadila jako školačka strom a se svými spolužačkami se tedy podílela na vzniku zdejšího parku. Pokud je to pravda, stromy na “Vodáku” jsou nějakých 115 let staré.

Sejdeme-li z Vodojemu dolů ke gymnáziu a podél školního hřiště ještě dál dolů, ocitneme se v lokalitě, které se ještě před nějakým čtvrtstoletím říkalo běžně “U slunce”. Popravdě nevím, jestli je tomu tak ještě dnes. Nedokážu určit, jestli byla dřív slepice nebo vejce a podobně je to tak u bývalého hostince U slunce na rohu ulic Školní a Komenského. Říkalo se “U slunce” nejprve hospodě a podle ní dostalo jméno celé okolí nebo tomu bylo naopak? Každopádně zdejší hostinec U (zlatého) slunce se sálem, kteří si ještě mnozí z vás pamatují jako školní jídelnu, býval velmi oblíbeným lokálem – právě kvůli relativně rozlehlému sálu, který poskytoval prostor pro pořádání nejrůznějších akcí. V roce 1896 lákal tehdejší nájemce hospody do zahrady restaurace s tím, že se jedná o “nejlepší výletní místo” v Klatovech – dále pak na zdravý vzduch, krásnou vyhlídku na Šumavu a za vedra příjmný stín po lipami (ty tam stále rostou!). I dnes byl to ale vyhrál hlavně s “travnatým rejdištěm pro děti”.

Od Slunce seběhneme pár metrů Komenského ulicí a už jsme na křižovatce ulic Vídeňské a Podbranské. Tomuhle místu se říkalo “Kocanda”. Původ tohoto názvu se vysvětluje tak, že formani s povozy, kteří vyjeli kopec Podbranskou ulicí, říkávali “Gott sei dank”, neboli Zaplať Pán Bůh. Skutečně asi nebyl žádný med dostat přetížené vozy do poměrně prudkého kopce navíc dlouhou dobu asi rozbahněnou, nedlážděnou cestou. No budu věřit pramenům, že za Kocandou stojí jakési odfrknutí vozků, je ale třeba poukázat na fakt, že takových Kocand je po Čechách celá řada.

Z centra města se přesunume přes velkou část Klatov až do Podhůrčí. Tato čtvrť se začala dynamicky rozvíjet hned po první světové válce. Vznikaly tady, především v okolí Voříškovy ulice, vilky pro klatovskou střední třídu. Vekým projektem byl i sokolský stadion, dnes bohužel poměrně zanedbaný. Kousek pod ním bývala kolonie nazávaná Na Balkáně. Zdejší přízemní domky obývali údajně “veselí” lidé, o zábavu v sousedství tedy asi nebyla nouze. A kde že se to přesně klatovský Balkán nacházel? Odpověď nám dá mapa z roku 1929 – ulice Na Balkáně stále existuje a dnes je mnohem důležitější než tehdy, akorát se v současnosti jmenuje Podhůrecká a spojuje sídliště nad vlakovým nádražím s Domažlickou. Ony domky budou, dnes již opravená stavení poblíž vyústění ulice do Domažlické, naproti restauraci Klatovský dvůr. Je zajímavé, že Balkánci z Podhůrčí byli v polovině třicátých let prakticky jen příslušníci rodiny Flaksových. Čtyři domy z celkových sedmi vlastnila právě tato rodina.
Před časem jsem narazil na další svérázné lidové pojmenování, které se týká Podhůrčí. V roce 1921 napsaly Klatovské listy s hutnou dávkou ironie: “Všichni cizinci do Klatov zavítavší s obdivem se vyslovují o vkusné a hygienické úpravě domku ve vilové kolonii pod Hůrkou, kde se lidově říká “U chytráčka”. Doporučovali bychom, aby dříve než se sláva této ruiny roznese po celé republice, aby jí byla věnována pozormnost i místními zdravotními i stavebními znalci.” I když jsem se snažil, nepodařilo se mi zjistit, kde ona kolonie U chytráčka stávala. Nebo stále “fyzicky” existuje, i když název už dávno odvál čas?” Na snímku krásná vila Vlasta v Podhůrecké ulici, neboli na Balkáně.

Dnešní procházku zakončíme na Hůrce. Nejvyšší kopec ve městě a oblíbené místo k procházce dnes, stejně jako před sto lety. Bývaly ale doby, kdy byl tenhle les především zdrojem příjmu pro jeho majitele. Zdejší stromy nejednou posloužily jako stavební materiál pro stavbu nebo spíš obnovu domů po četných požárech města. Nejenom způsob užívání Hůrky, ale i její jméno se měnilo. Jak připomíná historik Klatov Jindřich Vančura ve svých monumentálních Dějinách někdejšího královského města Klatov – v 17. století se lesu říkalo Mikýskova Hůrka nebo jen Mikýska. V lokálním tisku se ještě v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se běžně uváděl název Žaludová Hůrka.

Jsem si jist, že jsem zdaleka nevyčerpal všechna místa v Klatovech s lidovými nebo zlidovělými jmény. Ještě se k ním někdy v budoucnu vrátím. Zároveň uvítám Vaše tipy na další pojmenování. Do tématu ale rozhodně patří i názvy staveb či domů. Dnes jsem už jsem některé z nich zmínil - dříve hostinec a dnes hotel Beránek nebo kapli Chaloupka. V příštím díle klatovského místopisu se jim budu věnovat podrobněji.