Poděkování, omluvy, odvolání apod. IV

Po tajemné vraždě, ošklivých domech nebo nehodách při práci, o kterých jsem zde v poslední době psal, bych chtěl dnes přece jen trochu odlehčit. Už před lety jsem se zde několikrát věnoval různým prohlášením, omluvám, nařčením nebo nabídkám na sňatek, které si naši předkové předávali prostřednictvím zdejšího tisku. Oprašuji tedy znovu toto téma a podělím se s vámi o pár dalších z dnešního pohledu vtipných či zajímavých “inzerátů”, na které jsem narazil při prohlížení starých klatovských časopisů.

A začneme pěkně zostra. Zadavatel vzkazu pan F.Z. se evidentně neřídil dle hesla “darovanému koni na zuby nekoukej”. I když se už nedozvíme, co byl ten “nemastný prezent”, krátký vzkaz starý téměř 140 let je i tak velmi zajímavý. Líbí se mi přívlastek “tupivý”, i když dnes už bychom jej rozhodně nepoužili. Ve slovese zasílat není chyba, dříve se prostě psalo s “y”. Marná sláva, co by dnes vyřešila sms nebo veřejná dehonestace na sociální síti, muselo se v dávných dobách řešit zaplacením podobné “reklamy”.

Účinným bojem proti drbům byla evidentně oprava novinové zprávy neboli “dementi”. Že se syn-voják zastřelil? Ale kdeže, mladík jest “úplně zdráv a dosti dobře se mu vede”. Roznášečů a klepařů mám samozřejmě dost i dnes, v tom se nic nezměnilo. Poměrně často ale docházelo k omylům ze strany právě médí. Výjimkou nebyla situace, kdy jeden z klatovských listů informaval o nějaké události (často právě o sebevraždě) a rovnou, bez ověření, se pouštěl do spekulací o příčinách. Nezřídka pak o týden později vyšel článek, který původní zprávu upřesňoval nebo přímo popíral to, co v něm bylo napsáno. S ověřováním faktů si tehdy nikdo moc hlavu nelámal (a také to bylo samozřejmě mnohem těžší a zdlouhavější než dnes,). Důvodem těchto žurnalistických faux pas ale byla asi poměrně často snaha trumfnout konkureční list.

Ještě malá poznámka – klatovští branci a vůbec vojáci velice často sloužili, podobně jako mladý Huspek, právě u 11. pěšího pluku, kterému se podle svého sídelního města přezdívalo “písecký”. Mnoho z mladých mužů z Klatov a okolních měst (Sušice, Horažďovice, Blatná apod. ) položilo život během první světové války při jeho nasazení na italské frontě.

Nejlepší obrana je útok. Sice jsem Vás neurážel, ale pro jistotu “sorry”. Ale vy si dejte bacha na to, co o mě říkáte nebo vás dám k soudu. Tak by se dalo přeložit sdělení, které adresoval jeden ctihodný měštan druhému v roce 1873.

Znáte to? Něco někomu v dobré víře půjčíte, ale z druhé strany se nedočkáte vděku – ba co víc, nakonec se neshledáte ani s věcmi, které jste půjčili. Podobně tomu bylo tak v případě hudebníka Františka Krásy, které takto svěřil do dočasné péče “hudebniny” (pravděpodboně noty) klatovskému kapelníkovi Václavu Jahelkovi. No když nepomohly urgence, bylo třeba zdat si inzerát a nepořádného Jahelku veřejně upozornit. Je třeba podotknout, že peníze, které byly ve hře – tedy 9 zlatých- nebyly nijak zanedbatelné. Za tuto čásku se dalo pořídit (v restauraci) nějakých 70-90 litrů piva, 25 litrů vína nebo si zaplatit měsíc ve slušném hotelu.

Trochu jinou strategii a také mnohem větší trpělivost projevila v podobné záležitosti známá a významná postava Klatov druhé poloviny 19. století – krupař František Jung. Byl významným sběratelem starožitností a amatérským archelologem. Nebál se ale ani opravy uměleckých památek, o čemž svědčí přiložený článek. Na zaplacení čekal, jak vidno, devět let. V redakci Šumavanu měl Jung určitě dobré kontakty, jeho “výhrůžka” tak vyšla mezi běžnými články, ne jako inzerát jako například předchozí výzva hudebníka Krásy. Článek odakzuje na skutečně významnou událost – ničivou větrnou smršť z října 1870. Ano, byla to ona vichřice, která způsobila nejvěští devastaci lesních porostů v moderní historii Šumavy. Vedla k několikaleté konjunktuře spojené s těžbou kalamitního dřeva a tato zlatá éra se stala tématem pro některé z knih Karla Klostermanna. V Klatovech (kromě zmíněné sochy) výrazně poničila porost v městských sadech, ale především doslova “sfoukla” původní špičku Černé věže.

Jak jsem se zmínil, velice zajímavou postavou byl i samotný Jung. Za desítky let shromáždil množství starožitných předmětů, v roce 1881 kolekci představil v “soukromém muzeu” obyvatelům Klatov. Po jeho smrti o rok později cenné předměty koupilo od dědiců město a staly se základem sbírek později založeného městského muzea.

Občas se dokonce prostřednictvím tisku pralo špinavé prádlo v rámci rodiny. V tomhle případě bylo ve hře uvedení jména stěžovatelky na smutečním oznámení (parte). Z dnešního pohledu nezbývá než znovu ocenit jazyk, kterým bylo oznámení “Z Klatov do Klatov” napsáno. Ukazuje krásně, jak se za více než 130 let řeč změnila.

Selžou-li bezpečnostní orgány, v tomto případě četnictvo, je třeba se pokusit vyřešit nepříjemnou situaci na vlastní pěst. Jednou z cest je motivovat finanční odměnou. Zámečníku Josefu Koblerovi nečinilo problém stvořit prostřednictvím peněz práskače.:). Výzva poukazuje i na skutečnost, že vandalismus býval problémem i před sto lety. Rozvětvená rodina Koblerových bývala v Janovicích velice známou a patřila spíše mezi zámožnější obyvatele. Otec zámečníka – motivátora Josef Kobler (1827-1903) provozoval hostinec, stejně jako jeho syn Josef ml. (zemř. 1934), který býval dokonce janovickým starostou. Hostinec “U Koblerů” je taktéž stále v provozu nebo alespoň ještě nedávno byl.

Také jste se někdy “přenáhlili”? Já tedy rozhodně ano, zvlášt když byl mým společníkem alkohol. Podobná odvolání byla k vidění v lokálních novinách poměrně často. Důvodem pro jejich zveřejněním býval, spíš než pokání hříšníka, fakt, že omluvu nařídil soud jako součást “trestu”.

Pokud se nemýlím, rakouský právní systém neznal přečin pomluvy, nebo alespoň se tak nenazýval. Poměrně často se ale rakouští občané dopouštěli podobného “zločinu”, který se ovšem nazýval “urážka na cti”. Pod tento § 488 trestního zákona se pochopitelně dalo “schovat” leccos. Z právního hlediska mi jako laikovi přijde zajímavé, že při řešení těchto přestupků se jakoby kombinovalo trestní a civilní řízení. Žalobu podával zpravidla “uražený” na “urážejícího” - a pakliže soud uznal žalovaného vinným, přiznal oběti finanční kompenzaci a zároveň stanovil trest odnětí svobody (zpravidla v řádu dnů).

Pokud ovšem hanlivá slova patřila členům vládnoucího rodu nebo církvi a věc se dostala k soudu, jelo se podle jiných notiček, resp. paragrafů s výrazně přísnějšími tresty (viz dále) .

Pokud se nemýlím, dnešní právní řád zná trestní čin pomluvy – je ovšem zcela zbytečný, stejně jako každé další nařízení, jehož dodržování není(a ani nemůže být) důsledně vymáháno.
Omluva pana Celestýna Scheibala pochází z roku 1902.

Sžíravě ironické díkůvzdání nechal uveřejnit v Šumavanu v roce 1871 klatovský obchodník Karel Peklo. O co šlo? V roce 1868 se v Klatovech uskutečnila jedna z prvních významných vlasteneckých akcí – připomenutí stého výročí narození zdejšího rodáka Václava Matěje Krameria. Peklo tehdy vyvěsil na svůj dům transparent ve znění “Žalář a vězení – nikdy nás nezmění – paragraf 300/65”. Tento zdánlivě nevinný nápis vyhodnotily tehdejší úřady jako pobuřování a Peklo byl poslán k soudu. Pražský zemský trestní soud obchodníka osvobodil, ale vyšší instance jej uznala vinným a odsudila jej ke dvěma měsícům vězení. Peklo se i poté odvolal. Je evidentní, že Peklo měl v Klatovech poměrně dost “přátel”. Práve jim adresoval toto “poděkování”. Těsně před jeho uveřejněním vyhlásil císař František Josef I. amnestii, pro pachatele deliktů s politickým podtextem. Peklo tedy nakonec do vězení nešel. Amnestie tehdy pomohla např. i Josefa Baxu ze Struhadla, který dostal ještě o měsíc delší trest – za urážku samotného Jeho Veličenstva.

 Prostřednictvím tisku se dalo svolat i k večerní zábavě. Už se samozřejmě nedozvíme, kdo byli oni lišáci, svolavatel “Oberlišák” Šinda nebo kde bylo ono doupě, ale vůbec celý (jistě ne úplně levný) inzerát v klatovských novinách z roku 1877 ukazuje, že našim předkům smysl pro humor nechyběl. Líbí se mi i typografické zpracování výzvy – s tehdy velice netradičním obrázkem. Jistě si ho tedy všimli všichni lišáci.

Na předchozí příspěvky s podobnou tématikou výzev, omluv, odvolání apod. se můžete podívat zde, zde a zde.