Odysea Františka M.

Při svých exkurzích do minulosti našeho kraje narazím čas od času na skutečně bizarní příběh.  O jednu skoro sto let starou story bych se s Vámi dnes rád podělil. Na jaře 1921 se v Klatovech a okolí rozšířila zpráva, že židé unesli mladého chlapce. Důvod skoro „klasický“- semité prý potřebovali mladou židovskou krev do svého rituálního pokrmu tzv. macesů (nekvašeného chleba). Jak tomu ale bylo ve skutečnosti?


O události referovaly všechny tři tehdy vycházející místní týdeníky. Nejexpresivnější popis celé situace přinesl Neodvislý republikán. Tento plátek vydával bývalý poslanec říšského sněmu Václav Prunar (1878-1938). Vzhledem k naladění svého časopisu jistě očekával sólokapra, protože drby hovořily o tom, že údajně zraněný chlapec je hospitalizován v klatovské nemocnici. Tam se Prunar vypravil, ale zjistil, že nikdo takový tam v ošetření není. Jako správný žurnalista se ovšem nenechal odbýt a pokračoval v odkrývání kontur poněkud bizarního příběhu.

Informace, které nemohli poskytnout zdravotníci, dostal Prunar od místního četnictva. Policisté přivezli 8. dubna večerním vlakem ze stanice Zelená Lhota devatenáctiletého Františka Machuldu. Zdálo se, že tento mladík prožil skutečně horor, prožitý šok u něj způsobil ztrátu řeči! To, co se mu stalo, musel František napsat – nejprve četníkům v Zelené Lhotě, později v Klatovech na policii. Celá anabáze podle jeho (nutno říci, že první) verze začala od den dříve v pražské Michli, v tamější Kostelní ulici (dnes Baarova – na snímku). Machulda, který zde pobýval v učení, se vypravil do cirkusu, který poctil toto pražské předměstí zastávkou na svém turné. Cestou na show ho zastavil starší muž nesoucí proutěný koš. Požádal Františka, aby mu pomohl nést těžký náklad. Ten jako způsobný hoch nezaváhal a nabídl pomoc.

Cirkusového představení se tedy kupodivu lehce vzdal a pokračoval se starším mužem s košem až do Nuselského údolí. Řekněme, že do této chvíle byla celá story vcelku uvěřitelná. V Nuslích se však údajně k dvojici připojili dva mladíci, kteří nebohého Frantu chytili, svázali a hodili do koše. Co bylo dál, František nevěděl, k vědomí přišel znovu až v hustém lese, kde ho neznámý pán (zřejmě už bez košíku) vodil asi půldruhé hodiny „na šňůrce“ jako pejska. Mno, rutinéři z klatovské četnické stanice jistě zpozorněli. První „problém“, tedy Machuldovu němotu, vyřešil dozorce Čermák a vrchní strážmistr Pála poměrně snadno. Nechali mladíka usnout a po chvíli ho probudili, přičemž na jejich pozdrav jim Machulda bez váhání odpověděl. To byla jistě scénka jako z céčkového filmu. Machulda pochopil, že jeho příběh se vyšetřovatelům moc nepozdává a proto jej trochu vylepšil ve snaze ho učinit ho důvěryhodnějším. Ve své nové verzi uvedl, že jej neznámý muž nalákal, aby s ní jel z Prahy do Písku. Tam prý také skutečně odjeli, přičemž celou noc bloudili po městě. Ráno údajně odjeli do Klatov a tady pro změnu bloumali po lesoparku Hůrka. Poslední společnou cestu pak Machulda s neznámým absolvoval do Nýrska. Odsud se, bůhví proč, vydali pěšky do Zelené Lhoty. O tom, co se stalo dál, poměrně nezvykle otevřeně referoval Neodvislý republikán: … zašli do lesa. Tam chtěl prý neznámý hocha využít: počal jej objímat, sahal mu „na přirození“ a sliboval mu 100 K, když mu dá hoch přirození do úst.“

To už bylo na klatovské policajty asi moc. Světlo do případu tak vznesl telefonický dotaz na policejní komisařství v Nuslích. Kolegové klatovských četníků z Prahy popsali Machuldu jako notorického útěkáře z domova. Ani „ve škole“ to nebyla žádná sláva, i ze zámečnické dílny, kde pracoval jako učeň, už v minulosti několikrát utekl.  Další telefonát, tentokrát Machuldově otci,  přinesl vysvětlení dalších okolností podivuhodné story. Machulda st. osvětlil, kde vzal jeho syn k inspiraci k vykonstruování stěží uvěřitelného příběhu. Podle svých slov před časem navštívili biograf v Nuslích, kde zhlédli film s podobnou zápletkou- o člověku uneseném ve velkém koši. Mladému Machuldovi tedy nezbylo než přijít s další verzí – napotřetí už skutečně pravdivou. Jak to bývá, bylo to ve skutečnosti velice jednoduché. Mladíkovi se prostě nechtělo do učení, tak se sebral a na režijní jízdenku (otec pracoval u drah) a odjel až do Zelené Lhoty. Tam se ale ocitl v koncích, měl hlad, a proto narychlo vymyslel historku. Nakonec si pro nešťastného učně přijel otec a vlakem ho dovezl zpět do Prahy.

Kromě toho, že je celý příběh vlastně docela veselý, ukazuje i další věci. V první řadě styl, jakým pracovala tehdejší média. Bývalý poslanec Václav Prunar, vydavatel týdeníku Neodvislý republikán (pravidelně vycházel od roku 1919 do poloviny dvacátých let, definitivně zanikl v roce 1932 nebo 1933) byl skutečně i na tehdejší poměry vyhraněným nacionalistou. Nebál bych se při jeho popisu použít slova poněkud zprofanovaného označení štváč. Jeho terčem byli především židé, v druhé řadě Němci, v ideálním případě pak kombinace obojího. Nakonec oba zbývající klatovské listy (Šumavan a Klatovské listy) byly v první polovině dvacátých let plné reakcí na informace a výpady, které Prunar uveřejňoval ve svém Republikánu. Když Neodvislý republikán přestal vycházet, publikoval exposlanec občas v Šumavanu. Nacionalistou zůstal, i když ubral. Stejně jako v protižidovské rétorice.

Ale zpět k příběhu Františka Machuldy. Prunar (na snímku) se také uchýlil k  obvyklé taktice bulvárních informačních zdrojů, které vsází do značné míry na bombastický titulek. Svůj článek nazval „Křesťanský hoch odvlečen v koši před židovskými svátky do šumavských lesů“. Co na tom, že prakticky hned v druhé větě článku označuje údajné povídačky o rituálním pozadí za nepravdivé. O jeho stylu vypovídá srovnání se zprávou, kterou o celé události vydal Šumavan. O „židovském“ pozadí ani zmínka, redaktoři konkurenčního listu report o celé eskapádě nazvali poměrně střízlivě - „Mladý dobrodruh“. Také ony údajné lesní sexuální návrhy popisuje Šumavan bez bližších detailů.  

Když už exposlanec a redaktor „nechytil“ pachatele-žida (jaká škoda!), našel jiného viníka, když napsal: „Ale jedna věc je jistou. Že hlavní vinu na celé této historii má biograf. Rodičové mohou  tedy za takovou výchovu dětí  (a stát za výchovu občanstva) poděkovat. Také oběma biografům klatovským (městskému a sokolskému), jak o tom stále píšeme. Neboť i tam je mnoho, velmi mnoho jedovatého, sensačního býlí...“    Abych nebyl na Prunara zbytečně přísný, boj proti biografům patřil (zvlášť před I. světovou válkou) k standardní výbavě každého skutečného mravokárce. Někteří bojovníci za život bez pohyblivých obrázků to dotáhli docela daleko – například primátor Prahy, místopředseda vlády a poúnorový leader opozice v emigraci Dr. Petr Zenkl.     

Na nepříliš známou ale zajímavou osobnost Václava Prunara jsem zde už několikrát narazil. Řekl bych, že se jednalo o nejstaršího z trojice nahnědlých osobností narozených nebo působících v Klatovech. Spolu s Prunarem ji tvořili ještě vydavatel Klatovských listů J. Z. Laš a zdejší rodák a ideolog Vlajky JUDr. Aleš Cyphelly.