Klattauer selbstmorde I.

Dobrovolný odchod ze života je nepochybně fenoménem velmi starým. S postupnou liberalizací společnosti není na sebevraždu nahlíženo jako na něco zavrženíhodného, sebevrazi už dávno nebývají pohřbívání za hřbitovní zeď. Co se nezměnilo, je smutek, který zpravidla prožívají blízcí osob, které si vyberou dobrovolný odchod ze života. Další průvodním jevem sebevraždy bývá až téměř hysterie, týká-li se některé z (pseudo)celebrit.

Často se také lze setkat s názorem, že narůstá počet sebevražd. Nehodlám se v této souvislosti pouštět do analýz smutných čísel, po letech studia historického tisku si ale troufnu tvrdit, že v minulosti byl počet sebevražd minimálně stejný, nebo vyšší než dnes. Nebo alespoň o nich tisk více referoval, takový Šumavan v některých letech přinášel zprávu o sebevraždě či pokusech o i téměř každý týden.

I když ani důvody pro sebevraždu se moc nezměnily – citové či finanční problémy, nevyléčitelná nebo naopak duševní nemoc – některé impulsy pro skoncování se životem jsou z dnešního pohledu skutečně bizarní. Stejně jako způsoby provedení „selbstmordu“. Pojďme si pár smutných příběhů připomenout.

llustrační fotografie pochází z první světové války. Samozřejmě nejde o sebevrahy, nýbrž nejspíš o popravené dezertéry na italské frontě. V Klatovech bylo poměrně časté, že si život vzal voják místní posádky dragounů. Jako v případě z roku 1909.„Voják se střelil dne 17 t.m. v Klatovech. Byl to dragoun od 5. škadrony 13. pluku jménem Tom. Hrůza. Nešťastník trpěl kleptomanií, proto byl často trestán, což přimělo jej k sebevraždě. Střelil se při cvičení ve střelbě do prsou, tak že o jeho uzdravení se pochybuje. Odvezen byl do vojenské nemocnice.“

Velmi „populární“ byla svého času sebevražda požitím fosforu. Jako prostředek pro ukončení života ho často volily ženy, zpravidla z nižších vrstev. Získat ho bylo velice snadné – stačilo seškrábat hlavičky sirek, které tento jed obsahovaly. Četné sebevraždy pomocí tohoto jedu a také poměrně časté „samovznícení“ fosforových sirek vedly k tomu, že okolo roku 1910 se přestal na  výrobu zápalek používat.

I v Klatovech fosfor zabíjel, např. v roce 1878 hned dvojnásobně: „Ve čtvrtek ráno okolo 2 hod. skonala zde 24letá paní Aloisie Forstová následkem požití většího množství fosforu, který oškrábáním hlaviček sirek získala. Táž byla již v nejvyšším stupni těhotenství; když skonala, vykonal na ní městský lékař,p. MUDr. Ingeduld císařský řez (Sectio caesara zvaný, také v lékařské vědě jinak Hysterotomia zvaný), kdyby snad dítě ještě žilo a tím spůsobem zachránit se dalo, leč dítě bylo již také mrtvo. Proč tak nešťastná učinila, není povědomo.“

Před několika týdny se v Klatovech rozhodla ukončit svůj život mladá žena skokem z Černé věže. Není divu, protože výška věže dává tomuto činu  punc definitivy. Samozřejmě to nebyl první případ tohoto druhu. Jeden trošku nepovedený pokus z roku 1920 si dovolím připomenout.

„Včera v úterý dne 27. ledna t.r. nalezena byla na Černé věži klatovské mrtvola 55letého čeledína Josefa Heise z Dolan u Klatov. Vedle mrtvoly na okně nalezená láhev od rumu, kteráž okolnost svědčila o tom, že čeledín zemřel na otravu alkoholem, což konstatoval i přivolaný městský lékař MUDr. Alois Císař. Heis pravděpodobně vystoupil na věž, aby v sebevražedném úmyslu seskočil dolů a aby k činu dodal si odvahy, napil se důkladně rumu, což však samo způsobilo mu samo smrtˇ. Mrtvola nešťastníkova byla pak uvázána na provaz a spuštěna dolů, což působilo na diváky příšerným dojmem. Bylo by bývalo mnohem lépe, kdyby k tomu bylo bývalo použito hasičské plachty, do níž mohla býti mrtvola nešťastníkova zabalena a dolů spuštěna, aniž by kdo věděl, že se snáší mrtvola sebevrahova. Mrtvola pak byla odvezena do umrlčí komory na hřbitově.“

Velice smutnou událostí je vždy sebevražda mladého člověka. Zvlášť když je jejím důvodem něco tak banálního jako prospěch ve škole. Případ z roku 1901 ukazuje, že období kolem předávání vysvědčení je v tomto ohledu kritické.

„Žák 5. třídy obecné školy v Klatovech (obvod městský) Karel Kodalík, skoro 11letý oběsil se dne 4 t.m. na půdě domku svých rodičů. Učinil tak prý z bázně před trestem, že přinesl na školní zprávě nějaké špatné známky. Podle naší informace opakoval Kodalík 3. třídu, byl velmi slabý žák a nyní dostal po 5 ze psaní a zeměpisu. Povahy byl plaché, což přičítá se domácí výchově plné práce a bázně. Rodičové jeho jsou majetní nebotˇ mají dva domky v ulici příkopské. Otec jeho je topičem v pivovaře, matka je nevlastní.“

Pisatel článku se rozhodně nebál svalit vinu na chlapcovy rodiče. To by dneska asi neprošlo. Zatímco citovaný článek se objevil v Šumavanu, o Kodalíkově sebevraždě referovaly i Klatovské listy. Jejich zpráva se nese poněkud v odlišnějším duchu, žádné naznačování viny rodičů , ani slovo o tom, že je Kodalík „propadlík“, majetkové poměry rodičů také autor nezmiňuje. O jeho poněkud lidštějším přístupu svědčí i závěrečná věta z článku: „Pohřeb nešťastného hocha, který svým samovražedným činem připravil rodičům zajisté nevýslovný zármutek, konal se dnes na zdejším hřbitově.“

Nedávno se v obecné rovině věnoval tématice sebevražd a jejich počtu i etalon regionální žurnalistiky – Klatovský deník. Pera se chopil sám šéfredaktor p. Kilián, zřejmě proto, že onen den nenabídl žádnou výživnou autonehodu a také soudci místního soudu byli zřejmě na dovolené.

To, co mě zaujalo (jako již mnohokrát), byla diskuse pod článkem. Zdá se, že dle čtenářů za velký počet sebevražd může vláda! To mě trochu překvapilo, čekal jsem že to budou spíš - jako obvykle – nepřizpůsobiví. Nebo Kalousek!

Některé sebevraždy byly provedeny tak, že ani na chvilku nebylo možno spekulovat o tzv. „demonstračce“. Například v létě roku 1908.

„Hroznou sebevraždu spáchal v minulých dnech 31letý dělník Jan Matějka z Běšin u Klatov. Večer odevzdal jednomu svému příteli hodinky a hostinskému odevzdal všecky peníze, jež měl ještě u sebe, podotknuv, že jich již nebude potřebovati. O 11. hodině v noci odešel na louku, vstrčil si do úst dynamitovou patronu, kterou pak zapálil. Nastal výbuch, jehož účinek byl hrozný. Hlava byla nešťastníkova úplně roztrhána. Příčina zoufalého skutku nešťastného dělníka není známa.“

Občas byl nalezen sebevrah, u kterého bylo třeba zjistit totožnost. Podobně jako dnes se k tomu využívalo sdělovacích prostředků. K takovému případu došlo i v říjnu 1908, kdy na klatovské nádraží přijela nočním vlakem z Plzně mladá dívka, která se přímo v nádražní budově střelila revolverem do hlavy. Její totožnost se nepodařilo zjistit, „neboť zraněná nalézala se jednak stále v bezvědomí, jednak na všecky otázky odmítala jakékoli odpovědi“. Tak si vyberte... Policejní úřad tedy rozeslal fotografie, které měla u sebe společně s její, s nadějí, že někdo ji jejich prostřednictvím identifikuje.

Jiné sebevraždy byly nejen důkladně připravené, ale hlavně provedené. V roce 1932 odhodlal k zoufalému činu teprve sedmnáctiletý Josef Valeš, při provedení neponechal nic náhodě, doslova smrtelnou kombinaci zvolil bez ohledu na příšernou bolest, kterou musel před smrtí zakusit.

„Sedmnáctiletý holičský pomocník Josef Valeš, zaměstnaný v holičském závodě firmy Král zašel 26. dubna t.r. na Křesťavský vršek, požil lysolu, polil se líhem a zapálil. Když počal hořeti a cítil velikou palčivost, jal se strhávati se sebe šaty a křičeti. Pokřikem byli přivoláni nedaleko pracující pp. malíř Vl. Netal a Šnejdar, kteří na nešťastníku oheň uhasili a dopravili nahého mladíka do okresní nemocnice. Utrpěl otravu lysolem a popáleniny II. stupně na celém těle. Dle svého doznání i zanechaných dvou dopisů, zoufal si pro dluh 90 Kč. Otravě a popáleninám podlehl, zemřel včera v 9. hodin večer.“

Valešův čin a především důvod, který jej k němu vedl, je vcelku nepochopitelný. Evidentně měl i v době vrcholící hospodářské krize zaměstnání, dluh který ho dohnal k sebevraždě mohl dosáhnout maximálně pětiny jeho měsíčního příjmu. Za 90 Kč bylo tehdy možno pořídit např. polobotky „baťovky“ ve střední cenové hladině.

Ještě jednou k nedávné tragédii na Černé věži. Zatímco v článku se řešil absurdní nápad na umístění nějakých sítí, které by měly zabránit dalším skokanům, diskutující měli jasno. Když někdo svým skokem ohrozí druhé, budou to Němci nebo cikáni, takže se vlastně nic neděje. Čirá demence!

Skončíme trochu optimističtěji - naštěstí ne vždy končí sebevražedný pokus úspěšně. Podobně tomu bylo i v případě studenta práv Richarda Wiesla z Bezděkova, který se odehrál na jaře roku 1902. Dějištěm byl skromný kamrlík v pražské Ječné ulici. O tomto poněkud kuriózním případu nechme opět promluvit klatovský týdeník Šumavan : „V noci z minulé neděle na pondělek prořízl si 25letý studující práv Richard Wiesl, příslušný do Bezděkova u Klatov, ve svém bytě v Ječné ulici v Praze,hrdlo tak značně, že musel být dopraven do všeobecné nemocnice, kde první dny nalézal se ve stavu úplně bezvědomém. Příčina jeho zoufalého skutku zřejma jest z následující výpovědi, kterou po svém částečném zotavení v nemocnici učinil. Pravil, že ležel v posteli, maje hořící lampu postavenou na rákosové židli. Polo v dřímotách pozoroval, že na něm hoří peřina a košile a když se úplně vzpamatoval, dosáhla bolest takového stupně, že téměř omdléval. Domnívaje se, že je již v náručí smrti, zarýval se do peřin a trhal je v bolestech na cáry, sténaje a volaje přidušeně o pomoc. Nikdo však ho neslyšel a mladík ztratil bolestí úplně smysly. Aby si ukrátil trápení, vylezl z postele a nevěda téměř, co dělá, vzal břitvu a řízl se do krku. Krev začala se mu ihned z rány řinuti a student dopotácel se ještě do postele, kde ulehl a čekal, až naposledy vydechne. Několik okamžiků na to napadly ho mdloby a v tomto stavu našla ho pak časně z rána bytná. Toto líčení studenta zdálo se býti pravděpodobné již z toho ohledu, že zde není již důvodů, proč by si chtěl vzíti život, neboť nedostatku nemá, zamilován prý také nebyl a ve studiích prospívá s prospěchem velice dobrým. Také se nenašel žádný dopis, ani jiná známka, že by byl na sebevraždu pomýšlel.“

Popravdě, nedokážu si představit, že by mě neprobrala hořící deka a košile natolik, abych místo „sebeuhašení“ hledal břitvu.. V článku také není vysvětleno, co se stalo s oním ohněm, který Wiesla ohrožoval..No nic, hlavně že to dobře dopadlo...

Ilustrační foto - nejedná o sebevraha, ale o pokuřujícího turistu v holešovickém hostelu. Tématu sebevražd se budu ještě v budoucnu věnovat, archiv je stále plný příběhů. I když se jedná o smutné téma, o některé případy se prostě nelze nepodělit.