Kozlovy terasy

Když jsem zde před dvěma lety popisoval historii restaurace U Kanonu, tušil jsem, že znovu zrozená restaurace bude úspěšná. Můj předpoklad se bezezbytku naplnil a Kanon, resp. Žíznivej kozel je v současnosti zdaleka nejlepší restaurací ve městě. V loňském roce přibyla k možnosti posezení v nápaditě designovaném interiéru i venkovní terasa. V této souvislosti bych se dnes rád věnoval rozmanitým aktivitám, které se odehrávaly právě na tomto dvorku a v jeho nejbližším sousedství – na původní terase náležející k podniku.

Opakování je, jak známo, matkou moudrosti- takže stručně k vzniku samotné restaurace U Kanonu. Hostinec vzniknul s největší pravděpodobností na podzim roku 1896, kdy jej otevřel Václav Čapek. Už tehdy oznamoval potenciálním hostům, že se jedná o „hostinec se zahradou“.

Záhy, hned následující rok, jej ale převzal agilní klatovský podnikatel a pozdější politik František Svoboda (1867-1931, na snímku), který se kolem Kanonu v různých rolích „motal“ následujících třicet let. V době, kdy přebíral Kanon, měl už zkušenosti s gastronomií - vyučil se a po vojenské službě začal samostatně podnikat už v roce 1890. Ještě před Kanonem provozoval v Klatovech známý hostinec U města Prahy v době, na jehož místě je dnes prodejna Baťa.

Svoboda ale poměrně záhy „přerostl“ vlastní hospodu. Na jejím počátku sice čepoval pivo ze Schwarzebergského pivovaru v Protivíně – v Kanonu i u dnes již zaniklé kaple sv. Rocha navíc jihočeské pivo prodával i dalším zájemcům. Později, v době, když předtím už pronajal Kanon jiným provozovatelům, působil na Klatovsku jako zástupce plzeňského pivovaru. Zatímco dnes, mnozí fajnšmekři v uvozovkách i bez nich ohrnují nad pivem z Plzně nos, tehdy bývalo plzeňské skutečným pojmem.

Ale zpět k dnešnímu tématu – zahrádce a dvorku Kanonu, resp. Žíznivého kozla. Už během druhé sezóny v květnu 1898 otevřel Svoboda „hostinskou zahradu“. Jednalo se ovšem o trochu jiný prostor než dnešní terasa v „Kozlu“ - tehdy byla pro hosty upravena proluka, resp. dodnes prázdný prostor na rohu Krameriovy a Václavské ulice. Tento plácek je zajímavý minimálně ze dvou důvodů – majetkově je tato parcela spojena právě s domem čp. 123 tedy s Kanonem, resp. Žíznivým kozlem. Bylo tomu tak koncem 19. století stejně jako dnes. Bezesporu zvláštní je, že lukrativní místo v samém centru města není zastavěno. I tento stav tvá zcela jistě již více než století. Jsem si jist, že dům či domy zde stávaly, ale pravděpodobně zanikly během některého z relativně četných požárů. A propos – oheň – nedlouho po otevření hostinské zahrádky, zasáhl tuto oblast města rozsáhlý požár – poměrně dost poškodil i dům čp. 123, stejně jako další v Pražské, Václavské, ale i Zlatnické ulici.

Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že František Svoboda musel po požáru obnovovat i terasu, která tak sloužila jen tři a půl měsíce. I když samotný dům prošel množstvím stavebních úprav i během 20. století – svůj středověký ráz ztratil právě po velkém požáru na konci 19. věku. Především byla upravena fasáda a snesen byl poškozený dvojitý barokní štít. O stáří domu se nakonec můžete přesvědčit sami – když sedíte v Kozlu v zadní místnosti, kterou lze vstoupit na terasu, povšimněte si klenby na stropě (viz snímek). Ta zcela jistě pamatuje několik století.

I pro dvorek, tedy pro současnou povedenou terasu Žínivýho kozla, se ale už tehdy našlo využití. Svůj ateliér zde v dubnu 1899 postavil fotograf Leopold Jelínek (1876-1945). Nelze si představovat nějakou hogofogo stavbu, jednalo se nejspíš v o malý dřevěný pavilon, kde se nechávali zvěčňovat Klatované a Klatovanky. Jelínkovo působení zde ale nemělo dlouhého trvání, už v květnu 1901 jej zde střídá zdejší rodák Chrysostomos Šmidt (1868-1929). Zajímavé je, že Jelínek se Šmidtem si jen ateliéry prohodili, prvně jmenovaný obsadil studio v Sušici, které opustil Šmidt - aby se usadil v Klatovech. Fotograf s exotickým křestním jménem Chrysostomos pořizoval snímky na dvorku restaurace Kanon až do jara 1912, kdy přenesl své podnikání do Berouna. O téměř dvě dekády zde vlastní rukou ukončil svůj život.

Ještě na skok do domu – v roce 1906 prováděl Svoboda stavební úpravy. V patře chtěl zvednout strop, přičemž dělnici při odkrytí nalezli barokní trámový strop s malbami. Už tehdy se jednalo o velice cennou památku, která se měla a dost možná i stala součástí jednoho ze sálů tehdy budovaného muzea. 

Ale zpátky k hospodskému dvorku. I když zdejší ateliér opustil po více než deseti letech fotograf Šmidt, nezůstal dlouho nevyužitý. Už v létě 1912 oznamuje František Svoboda: „zařídil jsem ve dvorní stavbě svého domu tovární výrobu nejjemnějších likérů a výrobu ovocných šťáv, ovocných moštů a zpracování ovoce“. Zároveň ujišťoval potenciální zájemce: „výrobu likérů provádím jen přírodní cestou a destilací pouze z ovocných šťáv a bylinných výtažků“. Přijde mi docela zajímavé, že ačkoli výrobu tvrdého alkoholu měl ve své režii Svoboda, restauraci Kanon už v té době neprovozoval – tu měl pronajatou Alois Lukavský. Sice už to nezjistíme, ale také by mě zajímalo, co Svobodově podnikatelskému záměru říkal nájemce jeho hospody a hlavně sousedé. Výroba alkoholu a skladování kvasícího ovoce jistě nebyly úplně voňavé záležitosti. V lokálním tisku jsem ale narazil na stížnosti pouze v souvislosti s provozem Svobodova konkurenta a dalšího výrobce alkoholu Ignáce Pollaka. V jeho případě ale mohl sehrát roli jeho (židovský) původ. Vůbec rok 1912 byl pro Svobodu významným – nejen, že se z něj stal „továrník“, byl také zvolen poslancem říšského sněmu. Co na tom, že díky tehdy panující vleklé politické krizi svůj mandát prakticky nevykonával.

Díky tomu, že se nám zachovaly některé etikety, můžeme si udělat obrázek o tom, co vlastně Svoboda vyráběl. Disponoval ochrannou známkou „Liberté “. Zde zcela jistě využil překladu svého jména do francouzštiny. Vůbec některé produkty byly zřejmě určeny na export. Příkladem budiž „Kontuszówka“. Neznám poměry, které panovaly v obchodě s alkoholem po první světové válce, ale vyrábět polskou specialitu v zahraničí a ještě se ji snažit uplatnit na tamějším trhu, to chtělo asi značnou porci odvahy. Tak nějak mi to připomíná současné pokusy Likérky Božkov „vyrábět“ karibský rum. Svoboda dokonce na etiketě tvrdil východním sousedům, že se specializuje právě na jejich alkohol, když na etiketě uváděl: „Fabryka likérow i wódek polskich F. J. Swoboda Klatowy.“ Naopak k Francii se hlásil další produkt – likér Acore. Není bez zajímavosti, že se na této etiketě chlubil medailí z Pošumavské výstavy z roku 1909 – podle všeho ale tehdy jeho distilérka ještě nefungovala.

Graficky vyvedená etiketa náležela i ke klasickému „tlamolepu“ – griotce. Patrioti jistě ocení Černou věž v pozadí. Naproti tomu výjev jak z béčkového filmu na sobě nesly další lahve se šnapsem. Kmínka bývala velice oblíbenou kořalkou, díky své nízké ceně. Nejsem si jist, zda jsem ji vůbec někdy ochutnal, ale kdybych si ji dneska v baru poručil, asi by se na mě dívali jako na blázna. O přetrvávající popularitě slivovice není pochyb- o tom, že se pálila v Kanonu na dvorku, svědčí i několik variant viněty – přírodní, dvakrát destilovaná a exportní.

Není jisté, jak dlouho Svobodova likérka fungovala. Ještě na začátku dvacátých let prezentovala své produkty na velké Průmyslové výstavě v Klatovech v oddělení poživatin. Toho využil vydavatel a politik Václav Prunar, svérázná osobnost, o které jsem se zde již několikrát zmiňoval. Ve svém listu Neodvislý republikán se při reportování o výstavě Svobodovi nepokrytě posmíval: „Pověstný Franc Josef Svoboda není ani ryba ani rak: má ochrannou známku francouzskou, ačkoli francouzsky neumí říct ani uj,uj. Ryze český nápis ovšem mít nesmí, neboť co by tomu potom řekli Němci, se kterými tak často němčí. Odsouzení zasluhuje, že tento kořalečník zneužil vznešeného hesla francouzského Liberté (Svoboda, divte se Svo-bo-da) k pojmenování kořalky (likéru). Vzpomínáme na veršík, jež jsme nedávno četli v národně- demokratickém satyrickém listě a jenž zněl s malou obměnou takto: Vlasti slouží víc než kdo jiný-marmeládu, lihoviny- fabrikuje z vodiček- Franc Josef Svobodíček.“

Mno. Továrna na nejemnější likéry zřejmě ukončila svou činnost v druhé polovině dvacátých let, kdy s postupujícím věkem Svoboda utlumoval veškeré své aktivity. Jistě už jste slyšeli o tom, že hledači pokladů občas vyzvednou nějaké exkluzivní lahve s alkoholem z vraků lodí na mořském dně. Jestlipak se neskrývá v některém z klatovských sklepů některá z lahůdek z produkce firmy „Liberté“. Skutečně rád bych ochutnal.

Ale zpět na terasu, myšleno tedy do Václavské ulice. Po několika změnách v osobě provozovatele se provozování Kanonu ujal v roce 1921 restauratér Blažej Trešl, klatovskému obecenstvu již dobře známý ze svých zdejších předchozích štací – Staré Besedy a hostince U České koruny. O tři roky později inzeruje v místním tisku opětovné otevření zahrádky – s elektrickým světlem, novým nábytkem a samozřejmě výtečným plzeňským. Trešl, stejně jako jeho předchůdci, samozřejmě musel čelit konkurenci – restaurací bylo ve městě skutečně mnoho a některé lákaly hosty i na venkovní posezení – v bezprostředním okolí to byla především Střelnice, ve trochu dál pak např. restaurant U (zlatého) slunce. Dá se předpokládat, že i další a poslední nájemce před znárodněním Bartoloměj (Bárta) Pubec udržoval zahradu, resp. terasu v provozu. Pubec byl srdcař a k místu měl vztah – už jako chlapec se zde vyučil – v době, kdy Kanon provozoval Alois Lukavský.

Během panování státního podniku RaJ zřejmě došlo k postupnému zániku terasy. Ostatně v šedesátých letech proběhla poměrně razantní přestavba domu čp. 123. Terasu ve Václavské ulici jsem osobně začal vnímat až někdy v polovině let osmdesátých. To se již plácek proměnil v jakousi improvizovanou tržnici. Pár památek po její existenci zde lze objevit dodnes. Po stranách plácku „kolejnice“ ve kterých byly zasazeny stánky či spíš prodejní stoly. Doslova poklad ale ukrývá vývěska nalepená na sousedním domě. Více než 35 let zde vydržely 2 sice obtížně, ale přece jen čitelné dokumenty. Obsah prvního z nich – výměru číslo 1072/662/ 1982 „o uplatňování cen při prodeji ovoce a zeleniny mezi občany“ už naznačuje sám název. Více informací ale poskytuje vyvěšený „tržní řád“. Především trhy se zde konaly dvakrát týdně – v úterý a ve čtvrtek, vždy od 6 do 13 hodin. Poměrně nezvyklá byla možnost pro soukromníky prodávat zde své výpěstky a to „za volně dohodnuté ceny pokud platné právní předpisy nestanoví jinak“. Prodejci byli každopádně pod silnou socialistickou ochranou – kontrolovat je mohla hygiena, komise obchodu MěstNV (městského národního výboru, neboli radnice – pozn aut.), rada spotřebitelské kontroly MěstNV a dokonce i všemocný a obávaný VLK (Výbor lidové kontroly):).

Po roce 1989 celý objekt a provoz zprivatizoval poslední provozní šéf z éry Restaurací a jídelen. Plánoval vybudovat terasu na dvorku a v proluce (tedy na místě původní zahrádky) ve Václavské ulici pak vystavět dům s uzenářskou výrobou a řeznictvím. Ze záměru nakonec sešlo, dům prodal současnému majiteli. Po dvou desítkách let trvající „herní“ epizodě se na místo vrátila skutečná restaurace. Její součástí je, jak již bylo řečeno, od loňska terasa – na místech, kde byl kdysi fotoateliér a později se vyráběly lihoviny. Současný provozovatel, Pavel Chmelík, plánuje současnou terasu částečně zastřešit, aby se prodloužila možnost jejího užívání. Dalším záměrem na rozšíření provozu je pak vybudovat další zahrádku na místě, kde bývala původně. Měla by zabírat cca polovinu tohoto prostoru, vcházet se na ní bude z Václavské ulice. Její součástí budou i herní prvky pro děti. K realizaci dojde snad příští rok, na posezení ve stínu prastaré majestátní lípy a kaštanu se opravdu těším.