Město s přívlastkem

I přes to, že jsem už mnoho let prakticky gastarbeiter, ke svému rodnému městu se pochopitelně hrdě hlásím. Zajímavé je sledovat, jak reagují „cizinci“ na Klatovy. Existuje nějaká univerzální charakteristika našeho města nebo něco, s čím si ho lidé z dalších částí naší země automaticky spojí?

Tentokrát nechám různé excesy, kterými se Klatovy v minulých letech proslavily, stranou. Už jsem se jim několikrát věnoval a lze jen doufat, že tyto víceméně spíš negativní konotace časem „vyšumí“. Jaká je ale vlastně identita našeho města, má nějakou „značku“, která jej charakterizuje? Pokusím se na to dnes odpovědět a přidat pohled do minulosti značky „Klatovy“. Ve středověku se zřejmě Klatovy dostaly do širšího povědomí, když byly na počátku husitského hnutí zařazeny mezi pět vyvolených měst (vedle Plzně, Žatce, Loun a Slaného), jichž obyvatelé měli být spaseni. Později byly Klatovy známé rozsáhlými chmelnicemi, které obklopovaly město.

S moderní érou přichází i nové atributy města. Klatovy se stávají sídlem vojska a spojení „klatovský dragoun“ je skutečně pojmem. Nakonec tohoto vztahu mezi armádou a Klatovami využili i filmaři při výrobě filmu Klatovští dragouni. O něm jsem tu kdysi psal a pravdou je, že i přes nadějný název v něm nehrála existence klatovské posádky žádnou roli. Armáda sice ve městě stále působí, ale ve srovnání s dobou nejen před druhou světovou válkou, ale i před pouhými třiceti lety, její význam zde značně pokles. Navíc, pokud je m známo, už několikrát reálně hrozilo, že se odsud ozbrojené síly táhnou úplně.

S dragouny souvisí i další a historicky asi nejvýznamnější charakteristika Klatov – jako města karafiátů. Ty sem přinesl účastník napoleonských válek a důstojník rakouské armády rytmistr baron Wolšnaský v roce 1813. Jejich pěstování vzali záhy za své i klatovští zahradníci, jejich hlavními zákazníky bývali právě důstojníci zdejší dragounské posádky. Vrchol jejich produkce jak v kvantitě, tak v kvalitě nastal v posledních dvou desetiletí 19. století, nejpozději po první světové válce začal význam klatovských karafiátů upadat. Posledním pokusem resuscitovat již tehdy zašlou slávu byla velká výstava v roce 1931. Profesor klatovské zemědělské školy a poněkud svérázný literát Dr. Fratišek Švec ve své knize o historii produkce zdejších karafiátů nazval Klatovy Haarlemem Čech. Holandské město totiž drželo primát v pěstování jiné květiny- tulipánů. Dříve, před takovými dvaceti a více lety, se mi párkrát stalo, že někteří starší lidé si při vyslovení jména města vybavili právě květiny. Klatovy jako město kafariátů – to už je ale v současnosti také pasé.

Některá česká města jsou dodnes charakterizována produkty, které se zde vyrábějí. I když v době globalizované produkce čehokoli kdekoli jsou tyto asociace také na ústupu, ale asi každý zná hořické trubičky, pardubický perník nebo karlovarské oplatky. V minulosti měly Klatovy také svou vlajkovou loď – bylo to prádlo, především košile. Po zániku Šumavanu zde došlo k pokusu obnovit předválečnou značku Joka, ale nepříliš úspěšně. I když se zde košile pod touto značkou vyrábějí dodnes, prádlo už si asi s naším městem nikdo spojovat nebude.

Podobné je to se slavnými rodáky. Už jsem zde několikrát čestně přiznal, že s osobnostmi, které pocházejí z našeho města, to také není žádná hitparáda. Samozřejmě z lůna Klatov vyšla celá řada obdivuhodných lidí, ale skutečně první liga zde chybí. 
Hrdinové dneška jsou ale spíše než spisovatelé či malíři sportovci. Ani tady to není žádná sláva. S čestnou vyjímkou atleta Petra Frydrycha, který i když je nejspíš nejúspěšnějším sportovcem v dějinách města, nesehrává a jako atlet asi ani nemůže sehrávat roli jeho „emisara“. Tady si dovolím malou odbočku. Tuhle jsem přemýšlel, jak je možné, že do výkladní skříně českého sportu – ledního hokeje - se Klatováci zapsali tak málo nebo spíš vůbec. Samozřejmě si uvědomuji, že sport není (nebo by neměl být) pouze otázkou profesionálů, ale např. kolik hráčů, kteří okusili NHL, mají v rodném listě Klatovy jako místo narození nebo alespoň začínali hrát hokej v místním klubu? Domnívám se, že správná odpověď je nula. Přitom srovnatelná nebo dokonce menší města už za mořem své reprezentanty měli, namátkou Rokycany (Jaroslav Špaček), Třebíč (Patrik Eliáš, bratři Eratové), Strakonice (Roman Turek) atd. No nic.

Vcelku zajímavé je podívat se, jak naše město viděli v minulosti lidé zvenčí. Vybral jsem dva příklady. První reflexe pochází z dubna 1926, publikoval ji krajanský deník Svět, který vycházel v americkém Clevelandu. V Ohiu tehdy žila poměrně velká česká menšina, nechyběli ani imigranti z jihozápadních Čech. V článku neznámého autora, který byl ale velmi dobře obeznámen s poměry ve městě, je například odkaz na „město ve stínu Černé věže“. Na několika místech se ale ve vyprávění objevuje zmínka, že jsou Klatovy především veselým městem: Klatovy měly vždy pověst města veselého, jsou, v miniatuře ovšem „malou jihočeskou Paříží“, jak kdosi kdysi město nazval“, píše se zde doslova. No spíš než veselé dnes možná bezděčně „vtipné“. No a na jihočeskou Paříž to asi taky neuhrajeme:).

Pro druhou zmínku se přenesme o téměř padesát let v čase vpřed. V časopisu Zápisník ze září 1972 se objevuje povídání s nijak překvapujícím názvem „V městě pod Černou věží. Ani tady nechybí ambiciózní srovnání se světovým turistickým centrem: „Za více než 700 let své existence nashromáždilo město tolik historických a kulturních památek, že si Pisa musí vůči němu připadat jako chudá příbuzná. Jistě, že i toto imaginární klání mezi Klatovami a Pisou bylo myšleno žertem, leč nám přesto poslouží, abychom mohli napsat: Nejezdi do Pisy dřív, dokud jsi nepoznal Klatovy. Nemají tam sice nakloněnou věž, ale...“

Svižně napsaný článek pak připomíná (samozřejmě) karafiáty, ale i silnou generaci lékařů, dokonce i Josefa Čejku atd. Vzhledem k době, kdy časopis vyšel, nechybí ani chvála úspěchů klatovského (socialistického) průmyslu a ukázal se (na fotce) dokonce i „Milan Mazuch, člověk, který už deset let stojí za kormidlem lodi zvané Klatovy“.

Nuže zjistili jsme, že ani osobnost ani produkt se asi s Klatovami spojit nedají. Situaci tedy nezachrání ani dragouni, karafiáty nebo košile. Už vůbec ne Pisa nebo dokonce Paříž.

Nabízejí se ještě katakomby. Návštěvu téhle atrakce si asi nenechá ujít nikdo, kdo navštíví Klatovy jako turista. A zřejmě na ně nezapomene. I když současná podoba expozice je velice povedená, nejsem si jist, zda by měly při vyslovení jména Klatovy všem v myslích vytanout několik set let staré mrtvoly. Na druhou stranu lepší něco než nic. Konečně se ale dostávám k meritu věci. Dnešní města bez vlastní jedinečné identity soupeří slogany. A tady nastává problém. V našem regionu se totiž nežádoucím způsobem rozšířilo označení „brána Šumavy“. Nejstarší užití tohoto spojení se mi podařilo objevit v Šumavanu z roku 1930, kde se píše: „město Klatovy vzhledem k železnorudské oblasti- brána Šumavy – nejvýznamnější a pro cizinecký ruch poměrně nejzařízenější“. A dnes? S těmi branami se roztrhl pověstný pytel - Prachatice, Klatovy, Vimperk nebo dokonce Volyně! Protože Sušice už poměrně dlouho nemá sirky, tak je branou Šumavy, která si dokonce svojí „bránovost“ vtělila do loga města. Pravda, my v Klatovech jsme trochu ubrali z ambicí – nám postačí Pošumaví (alespoň v logu)! Soutěži na výběr loga jsem se tu kdysi věnoval (dnes už by měl asi článek trochu jiné vyznění), ale nevím, jestli zadání města obsahovalo onu „nápaditou“ formulku “brána do Pošumaví“ Spíš ale nikoli. Takže výměna Šumavy za Pošumaví se asi zrodila v hlavě autora vítězného návrhu. To je prima, takové (po) šumavské klišé.

Loga, marktingová hesla-vše jako snaha zaujmout. Leckdo považuje, a asi oprávněně, snahu vytvářet idetitu města kolem těchto poměrně pomíjivých záležitostí za banální. Budování image města za pomocí sloganu či „přívlastku“ není ale nic úplně nového. Kdysi mě při studiu dobového tisku, konkrétně Šumavanu z roku 1890, zaujala série článků pod názvem „klatovy v budoucnosti“. Autor zde velice podrobně rozebíral klatovské problémy a navrhoval jejich řešení. Kdyby dnes někdo takto podrobně zpracoval např. volební program, smekl bych před ním. Ale o obsah dnes nejde. K celé sérii bylo ale vtělen velice pěkný podtitul, jehož autorem (k psaní samotných článků se nehlásil) byl gymnaziální profesor, později okresní školní inspektor Dr. Emanule Taftl (1842-1920). Polemiku uvedl mottem: KLATOVY – HLAVNÍ MĚSTO ŠUMAVY. Spojení s Šumavou tedy obsaženo je a o tom, že jsou Klatovy z uvedených „bran“ městem nejvýznamějším, tedy bez nadsázky hlavním, není třeba pochybovat. Takže umím nejen kritizovat, ale dokážu přinést i něco konstruktivního a dokonce nepředstírám, že jsem autorem :). Nepočítám samozřejmě s tím, že se bude pozítří měnit klatovské motto, ale za úvahu by stála třeba registrace u Úřadu pro průmyslové vlastnictví. S nepříliš náročnou registrací rád pomohu, samozřejmě zdarma. Cena 5000,- Kč za ochrannou známku na 10 let by mohl rozpočet města unést :).