Škola základ života II.

Ačkoli prázdniny jsou v plném proudu, rád bych se dnes vrátil k jednomu z mých oblíbených témat – škole, učitelům a vzdělávání obecně. Jako základ pro informace v dnešním článku posloužily vesměs zprávy z odborného i běžného tisku z přelomu 19. a 20. století. Dnešní článek bude také zaměřen spíš obecně, nebude se tedy tolik týkat našeho regionu, jak je obvyklé.

Velice důležitou součástí vzdělávacího procesu jsou ti, kteří ho rozhodující měrou spoluvytvářejí – tedy učitelé. Podobně jako dnes i před sto dvaceti lety byli učitelé a jejich požadavky poměrně slyšet. V poslední době se diskutovalo o kariérním řádu, proti kterému množství kantorů protestovalo. Ministr reagoval osočením, že návrh ani neznají. To je výborný začátek pro nového nejvyššího šéfa! Ale zpět do minulosti Zatímco dnes začíná i sebebanálnější diskuse o odměňování učitelů požadavkem, aby byli placeni podle svých schopností, na počátku 20. století to bylo přesně naopak. Požadavek zněl – plaťte nás všechny stejně. Ruku na srdce – dnešní vize a požadavek většiny expertů na vzdělávání, totiž platit učitele rozdílně dle jejich schopností, je iluzorní. Zjednodušeně řečeno – objektivní odměňování byl měli zajišťovat neobjektivní ředitelé.

I tehdy se samozřejmě platy učitelů lišily – jako dnes – podle typu školy a délky praxe. Podučitel, tedy pedagog, který ještě nesložil zkoušku způsobilosti, pobíral na obecné škole (odpovídala zhruba dnešnímu prvnímu stupni ZŠ) 400 zlatých. Učitelský plat byl často vylepšován tzv. kvinkvenálkami, tedy garantovanými odměnami (4-6x ročně). Plat učitele, ale mohl být navýšen ještě jinak – ve městech, kde žilo méně než 6000 obyvatel, se plat plošně snižoval o sto zlatých, i zmíněné odměny byly nižší. Naopak ve velkých městech ještě obec často učitelům vyplácela tzv. příbytečné, tedy příspěvek na náklady spojené s bydlením. I s tímto nebyli všichni učitelé spokojeni. Vesničtí kantoři argumentovali obtížnou dostupností a tím vyššími náklady (např. na lékařskou péči nebo na dopravu). V dnešní době by ale určitá diferenciace s ohledem na místo působnosti dávala smysl – přece jen platit nájem v Praze nebo v Janovicích na Úhlavou je poměrně značný rozdíl. O tom, jak vypadalo bydlení učitelů, si povíme později.

Na ilustračním obrázku rakouský ministr kultu a vyučování v letech 1909-1911 hrabě Karel Stürgkh. Později zastával funkci ministeského předsedy, v roce 1916 zavražděn rakouským marxistou Friedrichem Adlerem.

Poměrně vděčným tématem, které mu už jsem se věnoval v prvním článku, bylo a možná stále je záškoláctví. Neposílání dětí do školy je v současnosti spíše výsledkem nebo produktem sociálně slabých nebo více či méně pomatených alternativců odmítajících koncept společného vzdělávání. Dříve bylo samozřejmě životně důležité zapojit dítka do pracovního procesu. Na venkově do zemědělských prací, ve městech často děti přispívaly do rodinného „budgetu“ výdělkem z práce v továrně. Dnes stěží představitelná situace. Před sto deseti lety se ale našli „experti“ dokonce s poslaneckým mandátem, kteří tehdy povinnou osm let trvající docházku považovali za zbytečně dlouhou. Takto přišli v roce 1907 dva poslanci zemského sněmu – Alfons Šťastný a Pavel Rataj (na snímku) s návrhem, aby byla školní docházka (alespoň) na venkově redukována na šest let. Byla to jakási úlitba zemědělcům, kterým se samozřejmě každá ruka k práci velice hodila. Poslanec Šťastný svůj návrh dokonce vyšperkoval požadavkem, aby „ze škol odstraněny učitelky, poněvadž svým pohlavím prý působí nepříjemné dojmy.“ Zmínění zákonodárci také odmítli požadavky učitelů na zvýšení služného.

Není divu, že od Učitelských novin to pěkně slíznuli. List je obvinil ze zpátečnictví a vysmíval se jim, že se sice tváří jako zastánci selského stavu, ale ve skutečnosti „.. pánové Šťastný a spol. slibují našim rolníkům hory doly, vědí, že se sliby neplatí. Na schůzích tisknou českému sedláku mozolovitou ruku, nazývají ho „bratrem“, ale ve veřejném životě dělají milostpány. Pošumavský sedlák s párem koní a od rána do večera denně lopotí se na cizím chlebě a je rád, zbude-li mu denně 1 zl., ale p. Šťastný za 3 hodiny sezení v Praze dostává 8 zlatých.“

Ani učitelský stav ale nebyl na počátku 20. století jednotný. Dělící čára vedla, poněkud překvapivě, mezi pohlavími, tedy mezi učiteli a učitelkami. Jak jsem se zmínil v minulémpříspěvku, prakticky až do vzniku ČSR měly učitelky (kromě tzv. industriálních) zakázáno se vdávat. Tahle do nebe volající forma diskriminace jim ale přinášela jednu výhodu – tak to alespoň viděli jejich mužští kolegové. Učitelky na rozdíl od svých mužských kolegů nemusely živit ze svého platu rodiny. Pánové- učitelé to nesli poměrně nelibě. Učitelské noviny také v roce 1908 otiskly statistiku, která říká, že učitelkám trvalo průměrně 10 a půl roku než získaly definitivu, učitelům ale až o téměř sedm let déle. Když v roce 1909 pražská městská rada ženatým učitelům stanovila zmíněné příbytečné dvojnásobné oproti učitelkám, kantorky údajně obcházely městské radní a přesvědčovaly je, že „černé je bílé a svobodné učitelky potřebují právě tolik výpomoci jako ženatí učitelé“.

Každopádně rakouské a potažmo české školství nebylo tenkrát zdaleka tolik v rukou žen jako dnes. Ještě v roce 1906 byl poměr na obecných a měšťanských školách v Čechách 82:18 ve prospěch učitelů. Situace jinde ve světě ale už tehdy byla odlišná - v Anglii tvořily více než 70 % všech pedagogů ženy, v USA dokonce více než 90%.

Na snímku je známá bojovnice za práva žen i učitelek Františka Plamínková, sama učitelka, která velkou část své pedagogické kariéry strávila na obecné dívčí škole v Praze 7, která dnes nese její jméno.

I když se hmotná situace učitelů od přijetí velkého školského zákona (1869) bezesporu postupně zlepšovala, našlo se i koncem 19. století mnoho důvodů ke steskům a stížnostem. Jednou z těchto mrzutostí byla bydlení učitelů, zvlášť na venkově. Protože malé obce neměly zpravidla na vyplácení příspěvku na bydlení pedagoga, musel tento často vzít zavděk jenom lehce upravenou bývalou stájí nebo sýpkou. Vesnické školy byly často tak malé, že ani zde nebylo možné vyhradit pro učitele alespoň jeden pokoj. Špatnou situaci ilustruje zpráva otištěná v Učitelských novinách v roce 1898. „Učitel p. Josef Václavek ve Vrchách (okres turnovský) postřelil dvěma ranami z revolveru svoji choť a sebe pak zastřelil ranou do hlavy. Nebohý, 36 let starý učitel, byl vždy poctivým charakterem, v kruzích učitelských dobrým pracovníkem a šlechetným vlastencem. Působil dříve v Loučkách u Semil, pak ve Světlé a posledně ve Vrchách. Zde měl se svou rodinou byt, pokoj a kuchyň v s celkovou výměrou 10 m2 . Aby mohl pracovati, zřídil si prkenný altán v zahrádce, jež je vzorně zřízena. Od té doby však, kdy byt jeho o jeden pokoj se rozšiřoval a jenž nešťastníka snad více stál, než kdyby ho sám byl stavěl, počal nápadně churavěti. Duševní choroba jeho propukla loni v srpnu s takovou mocí, že choromyslný byl odvezen do Prahy a později do Kosmonos. Odtud na štědrý den na snažné prosby milující choti své byl vzat domů, ovšem že ještě chorý, ač jinak tichý a naději v uzdravení budící. Vzorná manželka ošetřovala nebohého s trpělivostí přesahující lidské meze.

Na ní zříti bylo, co opravdu milující žena dovede a jaké břímě slabá ta bytost unese. A odměnou byly jí dvě kule z revolveru, z nichž jedna dosud blízko srdce jejího vězí...“

No - z článku se skoro zdá, že učitel Václavek se zbláznil spíš z toho, že k jeho desetimetrovému kvartýru přibyla jedna místnost.

I v oblasti vzdělávání rezonoval zásadní konflikt české společnosti přelomu století – půtky nebo rovnou konflikty mezi oběma zemskými národy. Rozdíl v postavení českých a německých učitelů lze ukázat na konkrétních statistikách. V podobných lavicích, které vidíme na ilustračním obrázku, sedávalo průměrně v německé třídě méně žáků (57) než v české (64). Podobně nepříznivě vycházel pro Čechy i celkový počet škol. Německých školou povinných dítek bylo 37 %, ale měli k dispozici 43% ze všech škol. Rozdíly v český neprospěch ale bylo možno sledovat i v rámci celého Rakouska – subvence, resp. průměrné náklady na „provoz“ jedné školy činily v roce 1907 v Praze cca 32 000 zlatých, ve Vídni pak skoro 52 000 zlatých. Na školních budovách se, zdá se, moc neštetřilo. Na ilustračním snímku obecná škoa v Karlíně z roku 1905.

Při vyslovení slova „progresivní“ mi sice dneska většinou běhá mráz po zádech, ale bývaly doby, kdy mělo nějaký obsah. Za pokrokový list ve své době je jistě možné označit zmíněné Učitelské noviny. Kromě Němců tepali redaktoři časopisu velice často i skutečný či domnělý vliv církve na školy. Na mušku si například v roce 1908 vzali příjmy a vytížení učitelů náboženství – katechetů. Úvazek běžného učitele činil 30 hodin na obecné škole a 25 na měšťanské – do toho nepočítaje ještě služby ve školní knihovně ani (paradoxně) dozor při bohoslužbách. Zato katechetovi stačilo „odkroutit“ si 20 hodin týdně. Protiklerikální naladění časopisu je cítit z každé jeho strany. I v tomto odborném zpravodaji jsem poměrně často narazil na bílé místo s nápisem „zabaveno“. Lze předpokládat, že cenzurované pasáže se týkaly právě kritiky klerikálního vlivu ve školách.

Řada lidí si spojuje školu ve starých dobách s aktivním využíváním tělesných trestů. Už na přelomu 19. a 20. století se samozřejmě ozývaly hlasy, které odmítaly bití žáků jako výchovný prostředek, resp. žádaly trestání přiměřené. Např. v Učitelských novinách v roce 1899 se objevil článek, který referuje o vyhlášce, kterou vydalo pruské ministerstvo školství. Instrukce v prvé řadě zcela zapovídaly zneužívání tělesných trestů. Doporučení obsahovalo i konkrétnější doporučení., řešily se zde např. i povolené i zakázané „zbraně“. K trestání tak bylo možné použít metlu nebo tenký proutek, v žádném případě však to, co měl učitel právě po ruce – pravítko, knihu, ukazovátko, zakázané bylo i mlácení samotnou rukou. Nebylo také možno napříště tlouct dítě do prsou, tahat za vlasy nebo s ním lomcovat. Použít tělesných trestů bylo možné jen v případě žákových kázeňských poklesků, nikoli tedy v souvislosti s jeho (ne)schopností se vzdělávat. V žádném případě nemohli žáky fyzicky trestat začínající učitelé tzv. aspiranti.

Pisatel článku (F. Chudoba) se přimlouvá za výrazné omezení trestů i v rakouských školách, když dodává, že „.. má-li mládež v dobré kázni a pořádku vychovávána býti, nelze podmínku zdaru hledati v tělesném trestu, nýbrž v celém zjevu, osobnosti a úřadování učitele: v jeho vychovatelském vlivu na děti, v jeho způsobu vyučovacím a zachování dobrého ve všem pořádku! Nábožensko-mravní povaha učitelova, svědomité plnění povinností jeho, vážné, láskyplné jeho s dětmi zacházení, důkladné vyučování zajišťují mu úctu mládeže, kteráž tělesné tresty (až na řídké výjimky dětí mravně zvrhlých) zhola zbytečnými činí.“

Potud teorie a vzletná slova. O tom, že ve školách působili učitelé, kteří se řídili dle hesla „škoda rány, která padne vedle“ není třeba pochybovat. Svědčí o tom případ, který řešil správní soud u sousedů v Bavorsku v roce 1893. Vydal totiž precendenční rozhodnutí, které dalo učiteli právo trestat fyzicky žáky nejen ze „své“ ale i z ostatních tříd, a to nejen ve škole ale i mimo ni. Totéž právo přiznal dokonce i učitelům náboženství. Není nad to dostat pár facek od pana katechety. Článek sice neuvádí podrobnosti, ale z kontextu lze vyčíst, že soud původně řešil žalobu, která asi směřovala proti učiteli, který, dle názoru žalujících, svého svěřence zranil. Soud totiž konstatoval, že: „Školní kázeň smí býti předmětem soudního jednání toliko tehdy, stalo-li se skutečné poranění žáka. Za skutečné nebo bytné poranění žáka platí však toliko takové, které průkazně znebezpečuje zdraví nebo život žákův. Podlitiny krevní, modřiny a pruhy k tomu nenáležejí; neboť po každém takovém citelném potrestání jeví se takovéto známky.“

Jinými slovy, připlazilo-li se domů nějaké trochu přidrzlejší dítě s pár zlomenými žebry a lehčím otřesem mozku, bylo všechno vlastně v nejlepším pořádku.

Tolik pár dnešních střípků z historie českého školství. K tématu se za čas určitě vrátím a zaměřím se více na žáky, především na nejrůznější pravidla a postupy, které měly za cíl udržet a posílit jejich mravné chování.