Pivní střípky z Klatovska I.

Pivo a záležitosti s ním spojené jsou bezesporu velice atraktivním tématem. V posledních letech navíc zažíváme jakýsi pivní boom, který souvisí s rozvojem minipivovarů, které nejen v našem kraji rostou jako pověstné houby po dešti. Ač nepivař sleduji tento vývoj se zájmem a těším se na vznik nebo znovuobnovení provozu kdysi tradičních pivovarů. 

 

Rozhodně si ale nedělám ambice prezentovat tady historii pivovarnictví v regionu. Toto obsáhlé téma bylo již kvalitně zpracováno, mimo jiné také v publikaci „Pošumavské pivovary“, o které jsem kdysi již psal. Údajně je také před dokončením kniha o regionálních pivovarech z pera klatovského historika a sběratele Jana Jiráka, který je autorem velmi povedené knihu o pivovarech na Domažlicku.
Mým cílem je spíše zasadit zdejší pivovary do kontextu pivovarnictví v Čechách a upozornit na několik zajímavých aspektů souvisejících s výrobou, prodejem a konzumací piva.

 

O tom, že obliba piva v českých zemích není žádnou novinkou, není třeba hovořit. Nápoj populární už od raného středověku byl vždy důležitou komoditou a často se uvádí, že byl považován spíš za součást stravy než za nápoj sloužící k obveselení. Právo vařit pivo bylo také důležitou výsadou. Až do poloviny 19. století byla tato výsada spojená s vlastnictvím tzv. právovárečného domu. Poměrně náročná a nákladná technologie potřebná k výrobě piva vedla měšťany k tomu, že se spojovali do menších pivovárků rozesetých po městě, později se jejich práva spojila v jednom obecním (měšťanském) pivovaru. V Klatovech k tomu došlo v roce 1788. I ve středověku se ale měšťané zpravidla spojovali do jakýchsi konsorcií a vařili pivo společně.
V uvedené době před cca sto padesáti lety dochází k zásadním změnám. Na jejich odstartování mělo zásadní vliv právě zrušení právovárečného tzv. propinačního práva. Od roku 1848 mohl po zaplacení poplatku vyrábět pivo kdokoli, v roce 1869 byla výroba a prodej piva zcela liberalizována. Po tomto datu začíná prudký rozvoj velkých a moderních pivovarů, malé a tradiční provozy se potýkají s drtivou konkurencí. V této době (1873-1874) také vzniká v Klatovech akciový pivovar vedený nejprve sdružením místních podnikatelů. O tom, že se jim příliš nedařilo, jsem již před lety psal. Od sedmdesátých let 19. století tedy přímo v Klatovech fungovaly dva pivovary, další desítky byly v provozu v okolí.

Pozici Čech jako pivní velmoci potvrzují čísla o výrobě nápoje v rámci celého rakouského soustátí. V pivní sezóně 1899-1900 bylo v celém Rakousku vyprodukováno 20.160.000 hektolitrů piva. Z toho v Čechách téměř polovina z celkového množství (9,22 mil. hl) a na Moravě další více než dva miliony “hekťáků.“ Slušně se pilo i v Rakousku, zdejší sládkové uvařili více než 5,5 milionu hektolitrů. Naopak pivní popelkou byla Bosna a Hercegovina, výstav zdejších pivovarů dosáhnul pouhých 55.000 hl, což lze srovnat např. s množstvím, které ve stejném roce uvařili v pivovaru v Roudnici nad Labem. Tehdejší statistici vypočetli, že spotřeba piva „na hlavu“ činila 145 litrů ročně. Odborný tisk ale přináší zajímavá data, která se týkají výroby piva v Čechách. V pivní sezóně 1899 -1900 fungovalo jen v Čechách neuvěřitelných 643 pivovarů. Soudě dle velikosti bylo nejvíce pivovarů v kategorii producentů do 10.000 hl (436), klatovský pivovar byl spolu s dalšími jednatřiceti ve skupině výrobců v rozmezí 15.000 – 20.000 hl. Naopak velkých výrobců s roční produkcí nad 100.000 hl bylo pouhých dvanáct, přičemž celkem vyrobili přes čtvrtinu veškerého výstavu.

Podrobné statistiky týkající se produkce piva z roku 1904 také ukazují oblibu jednotlivých typů piv dle stupňovitosti. Asi nebude překvapením, že většina produkce (70%) připadá na desítku, skoro stejné podíly byly pak u jedenáctky (13,5%), resp. dvanáctky ( 15,2%). Vyráběla se ale i vícestupňová piva – silné devatenáctky navařily toho roku české pivovary 2216 hektolitrů.

O tom, že i sládci venkovských pivovarů na Klatovsku se museli vypořádávat s nástupem průmyslových konkurentů, svědčí následující čísla. V roce 1880, tedy po šesti letech existence a jednom krachu, už klatovský parní pivovar svou produkcí dominoval regionu. V tomto roce vyprodukoval 16.800 hl piva, druhý největší pivovar – v Bezděkově – už se svými téměř 6.500 hl značně zaostával. V lokálním měřítku patřily v tomto roce mezi větší pivovary např. v Plánici (4630 hl), v Chudenicích (2554 hl), v Týnci ( 2178 hl) nebo na Čachrově (2298). Naopak na chvostu pomyslného žebříčku byly pivovary v Podolí (420 hl), Obytcích (418 hl) nebo Měcholupech (600 hl). Asi jen o jedné várce piva byla v roce 1880 produkce „pivovarů“ v Beňovech nebo Předslavi.

Druhý klatovský pivovar – měšťanský - asi zcela nevyužíval svůj potenciál, když se zde uvařilo jen 2664 hektolitrů. Vůbec určitá stagnace u měšťanského pivovaru byla patrná v podstatě celé poslední století jeho existence.

Velmi blízkému okolí tedy dominuje klatovský parostrojní pivovar. O jeho velikosti a významu si ale nemůžeme dělat přehnané iluze. V žebříčku českých producentů, který v roce 1904 uveřejnil odborný časopis Kvas, se zdejší pivovar se svou roční produkcí 12 444 hl umístil na krásném 179. místě. O pouhé místo horší byl blízký pivovar hraběte Korba v Bezděkově (12.358 hl). V okolí se mnohem více piva než v Klatovech vařilo např. ve Staňkově (33.000 hl), v Koutě (28.466 hl) nebo v Dobřanech (23.600 hl). Dominanci plzeňských pivovarů potvrzuje fakt, že mezi šesti největšími výrobci byly tři právě z Plzně. Podíváme-li se ale na Plzeňsko blíž, tak zjistíme, že v roce 1900 se zde vyprodukovalo celých 12% z celkové výroby piva v Čechách. Měšťanský pivovar uvařil 666.220 hl, akciový 268.323 a i nejmenší pivovar v Plzni společenský měl zhruba desetkrát větší výstav (158.467 hl) než pivovar v Klatovech.

Vcelku překvapivě byly doby, kdy se za velký pivovar v rámci bývalého okresu Klatovy musel považovat ten dešenický. Patřil rodině Hohenzollernů a jeho zlatou érou bylo období od začátku devadesátých let 19. století do první světové války. V roce 1893 se zde uvařilo 18.600 hl piva. Ještě v roce 1900 se v Dešenicích uvařilo více piva než v klatovském akciovém pivovaru. V roce 1885 v Klatovech točil dešenický „kozel“ Alois Kallauner nájemce restaurace Na Střelnici. V roce 1890 nabízel „dešenický duplák“ za 10 krejcarů litr, zatímco ležák ze zdejšího pivovaru za 16 krejcarů.

V bývalém dešenickém pivovaru lze v současnosti navštívit výstavní expozici s tématem pošumavských pivovarů.

V druhé polovině 19. století tedy vzrůstal tlak na menší pivovary na modernizaci jejich zařízení. Jen tak měly šanci udržet se v konkurenci nově vzniklých velkovýrobců. I díky tomu se v uvedeném období rozvinul celý průmyslový obor, který se zabýval výrobou pivovarských strojů a příbuzných zařízení. Jednou z velkých firem s touto specializací byla i holešovická firma Novák a Jahn, která na počátku století například dodala strojní vybavení pivovaru hraběte Taafeho v Nalžovských Horách.

Na systémy sloužící k výčepu piva si troufly i místní strojírenské dílny, jak např. p. Rudolf (viz obrázek). Po první světové válce byla zase varna místního Měšťanského pivovaru opatřena vybavením, které vyrobila místní známá strojírna Schiffauer.

Pivo, jako velice žádaný produkt, bylo pochopitelně v hledáčku státu i obcí v souvislosti s možností uvalit na jeho pití daně. Cenu piva tak mimo jiné ovlivňovala i obec a to výší tzv. pivního krejcaru, tedy speciální daní z piva. Ačkoli se jednalo o významný příjem do rozpočtu města, Klatovy (a mnohá jiná města) „outsourcovala“ výběr této daně a pronajímala jejich výběr soukromým subjektům. V jednom takovém tendru na výběr pivního krejcaru v roce 1869 zvítězil Karel Heiss, kterého přišla možnost vybírat daň propachtovaná na jeden rok na 6063 zlatých. Výše daně tehdy odpovídala svému pojmenování – za jednu pintu piva.

V roce 1890 si město cenilo výtěžku z pivního krejcaru už na 12.00 zlatých. V této souvislosti kritizuje Šumavan městskou radu za to, že na rok 1891 plánovala vybírat daň ve své vlastní režii. Jako důvod pro tento krok uvádí časopis, že dosavadní nájemci bratři Pollakové nabídli za pokračování práva na výběr pivního krejcaru jen 11.000 zlatých. Šumavan pak ironicky pochybuje, že zaměstnanci města budou schopni daň efektivně vybírat. Článek obsahuje ale jeden ještě mnohem zajímavější údaj, když hovoří o spotřebě piva v Klatovech : „znalci tvrdí, že v Klatovech čepuje se piva ročně nejméně 16.800 hl“. Pokud se tedy znalci nemýlili, tak to znamenalo, že před 130 lety se v Klatovech vypilo neuvěřitelných 3,3 milionu půllitrů piva za rok, přičemž počet obyvatel se tehdy pohyboval mírně přes 11.000. Tedy přes 300 piv na každého obyvatele, včetně nemluvňat. Toto číslo mi přijde opravdu ohromující, a to i když beru v potaz, že prodej piva v lahvích byl tehdy ještě v plenkách a tedy že se jednalo o zřejmě o velkou většinu vypitého piva ve městě.

Pivo a záležitosti spojené s jeho výrobou a prodejem samozřejmě i minulosti živily poměrně velké množství lidí. Silné profesní skupiny vydávaly vlastní tiskoviny k artikulaci svých zájmů. Hostimil časopis pro živnost pohostinskou a výčepnickou reprezentoval hlásnou troubu majitelů hospod. Hostimil za zády s místními sdruženími výčepníků hájil zájmy vlastního stavu skutečně proti všemu a všem – státu a daňovému zatížení, které uvaloval na pivo nebo proti pivovarům, zvláště kartelovým spojením mezi nimi. Na paškál si Hostimil také bral záležitosti, které „ubíraly“ zákazníky hospodám – především biografy a později rádio. Existovaly také odborné časopisy pro producenty piva – Kvas nebo Pivovarské listy. Na rozdíl od Hostimilu byla tato periodika zaměřena více odborně – přinášely často technologické novinky, které se týkaly výroby piva.

Svoji „tribunu“ ale měly i skupiny zaměstnanců – příkladem budiž časopis s všeříkajícím názvem „Číšník“.

I když jsem se zmiňoval, že mezi jednotlivými „pivními stavy“ existovala skoro nevraživost (typicky pivovary vs. hospodští), zaručeně je vždy spojil společný nepřítel. Abstinence! V souvislosti s nárůstem konzumace alkoholu, zaznamenaly vzestup i organizace, které bojovaly proti pití. Pivní tisk samozřejmě s oblibou bagatelizoval negativní účinky alkoholu a vysmíval se nejrůznější protialkoholickým sdružením. Nutno ale poznamenat, že výše zmíněný Hostimil například silně brojil i proti kořalce. Není divu, tvrdý alkohol resp. jeho nalévání bylo spíš doménou tzv. kořalen, které vyžadovaly zvláštní koncesi. Často byly v židovských rukou, což bezesporu přispělo k šíření antisemitských stereotypů.

V souvislosti s pivu příbuznými výrobky nelze opomenout i místní vyhlášenou továrnu na „láhvové záklopky pro láhve na vody minerální, pivo, víno, likéry, šampaňské“ Antonína Maška (1852-1920). Mašek byl původně mlynář a pekař, v roce 1888 zrušil původní provoz v Podbranském mlýně, který vlastnil a zřídil v něm uvedenou továrnu na záklopky. V roce 1893 továrnu rozšířil a začal zde vyrábět i pánské prádlo (tohoto oboru zanechal v roce 1900). V době největšího rozmachu továrny v ní zaměstnával až 40 dělníků. V roce 1883 navíc vybudoval moderní válcový mlýn na Úhlavě (Červený). Jeho továrnu na záklopky, resp. objekt, ve kterém se nacházela, od něj v roce 1909 vykoupilo město, které tehdy plánovalo asanaci všech mlýnů ve městě a především zasypání mlýnské stoky.

Sečteno a podtrženo - i když se na Klatovsku vařilo pivo v desítkách pivovarů, rozhodně nelze náš kraj považovat za nijak zvlášť pivu zaslíbený. Vaření ve stínu metropole piva zkrátka nebyl žádný med. Dalším aspektům spojeným s fenoménem „zrzavé vody“ bych se rád věnoval i v budoucnu. Například pěstování chmele, který býval ve středověku typickou plodinou pro Klatovy a okolí nebo zajímavým pokusům o obnovu chmelnic na konci 19. století.