Poděkování, omluvy, odvolání III.

Před časem jsem zde prezentoval ve dvou příspěvcích nejrůznější vzkazy, omluvy nebo prohlášení, které si Klatované posílali prostřednictvím místního tisku. Protože se jednalo o poměrně oblíbený způsob komunikace, přináším dnes dalších několik příkladů. 

 

Začneme hned zostra. Zajímavý spor se rozhořel v roce 1927 mezi Václavem a Otakarem Pichnerovými. Celou záležitost rozpoutal Jaroslav Pichner, který vlastnil hodinářství a malou dílnu na klatovském náměstí. Spor se rozhořel kvůli nevinné zmínce v místním tisku. Jak bývalo ještě před druhou světovou válkou zvykem, místní občané přispívali do sbírek klatovského muzea nejrůznějšími více či méně hodnotnými předměty. Několikrát za rok pak vyšel v místních novinách seznam dárců a předmětů, které věnovali. V jednom z těchto přehledů byl Otakar Pichner uveden jako spolumajitel výše zmíněného hodinářského závodu. Tato, zdá se, nevinná záležitost ovšem Václava P. popudila natolik, že cítil potřebu objednat a zaplatit si vysvětlující inzerát v novinách.

Reakce Otakara Pichnera na sebe nenechala dlouho čekat. Již další týden se velice ostře ohradil. Nejvíce ho evidentně vytočila zmínka bratrance „že se Otakar nemohl stát společníkem“. Vytahuje tedy těžký kalibr – údajně může předložit písemnou nabídku, kterou mu bratranec nabízel vstup do firmy. Byť neznáme pozadí, celá záležitost působí velice zvláštně. Těžko si lze představit, jak se asi dále vyvíjel vztah obou bratranců po této tiskové bitvě. Kromě příbuzenského vztahu spojoval oba bratrance i obchod – Otakar pronajímal Jaroslavu obchod ve svém domě na náměstí.

Firma Pichner patřila k nejtradičnějším zdejším firmám – zakladatelem byl Otakarův otec hodinář a zlatník Václav Pichner (1855-1912). Na šicí stroje a jízdní kola se specializoval ve svém obchodě v Říšské ulici (dnes kpt. Jaroše) jeho bratr Petr Pichner (1857-1920) – s největší pravděpodobností otec Jaroslava. I ten se ve třicátých letech začal zabývat prodejem a montáží jízdních kol, prodával dokonce i motocykly.

Samozřejmě nejdůležitější pro pravého gentlemana je zachovat si prvotřídní pověst. Toho si byl dobře vědom i Ing. Hanuš Hladík, který se na úplném počátku roku 1919 připletl k projevům občanské nespokojenosti, které vygradovaly v rabování v klatovských, samozřejmě vesměs židovských obchodech. I podle zpráv z tisku „snažil se v krámu rozvášněný lid uchlácholiti“. I tato chvályhodná snaha neuchránila Hladíka od zabásnutí zasahujícím armádním důstojníkem. Celá nepříjemnost se odehrála v obchodě pana Bedřicha Picka na náměstí. Majitel se s rozvášněným davem pokoušel vyjednávat a nabízel slevu na veškeré zboží ve výši 60%! Ani tato náhlá velkorysost mu ale nepomohla, škodu na zboží vyčíslil na tehdy astronomických 100.000 Kč.

Nesmí chybět ani obligátní nabídka k sňatku. Věk neprovdané slečny byl natolik výjimečný, že bylo třeba vysvětlit, proč se zatím nikde „nechytla“. Docela by mě zajímal „slušný zevnějšek“ a prostřední postava. Vdavekchtivá postarší slečna jde rovnou na věc – sama si určuje svoji „cílovku“ – zajištěný vdovec by samozřejmě nebyl k zahození. Co ale po devadesáti letech překvapí je interes o zaměstnance drah. Při vší úctě ke všem zaměstnancům Českých drah a.s., dnes už modrá uniforma asi stárnoucí (ani jiné) slečny asi moc neohromí.

Některá obvinění a jejich odvolávání jsou skutečně bizarní. Jestlipak nebyl František spíše trochu zhrzený a nemstil se slečně Hermínce falešným obviněním z vraždy holubů. Tak jako tak své obvinění musel nakonec potupně veřejně odvolat.

Vzkaz či spíše provolání směrem k prezidentu Masarykovi před jeho jedinou návštěvou Klatov ve funkci prezidenta v květnu 1923. Z dnešního pohledu poněkud nepochopitelně patetická a servilní. Těžko si představit, že by v současnosti něco podobného vyšlo v tisku. Doba se zkrátka změnila. Domnívám se, že míra adorace prezidenta osvoboditele byla, i přes jeho nesporný zásadní vliv na vznik ČSR, velice nezdravá.

Milé poděkování za pozornosti, které zaslala Míla Fleischerová svému přáteli, t.č. vojáku v boji na východní frontě. Obdiv je třeba vyjádřit i k obdarovanému a zadavateli inzerátu desátníku Podzimkovi, který zařídil poděkování takto na dálku, i když měl zřejmě převážně jiné starosti.

Podobně jako v jednom z předešlých článků na toto téma, i tentokrát přináším díl z vzájemné mediální přestřelky mezi klatovským speditérem (viz obrázek) židovského původu Maxem Blochem (1874-1931) a tehdejším poslancem Václavem Prunarem Obsah Prunarova osočení, které uveřejnil ve svém vlastním časopise Neodvislý republikán (vydával jej od roku 1919), se mi nepodařil bohužel zjistit. Tak jako tak mé sympatie jsou na straně Blocha, který nechal zveřejnit svou vtipnou a sarkastickou odpověď v časopise Šumavan. Posuďte sami:

Velemoudrý, za pokrokem vždy klusající vydavateli „Neodvislého Republikána“ a samozvaný spasiteli národa! Pozdě, ale přece jsem se dožil toho, že jste mne také trochu ve Vašem světovém žurnálu pojezdil. Všechny zdejší židy jste již pocuchal a proto mne tůze bolelo, že já jediný vám nestojím za to, abyste mne také trochu vypral. Nyní mohu klidně zemříti.Jsem Vám velice povděčen, že mi děláte reklamu a těšilo by ne, kdybyste mi ráčil ve svém lajbžurnálu zaříditi stálou rubriku., Nějakou tou hřivnou bych rád k tomu přispěl. Také bych rád věděl, proč mne jediného nejmenujete vaším oblíbeným predikátem „Německý žid“, ale pouze „žid Bloch“.
Má to být chvála či hana, či myslíte, že se v Chudenicích rodí černoši neb indiáni?

Poroučím se Vám s pocitem vřelých díků

Max Bloch, majitel židovského auta, ale s gumami a neklátícího se.