Srpen 1968 v Klatovech

Letošní rok, jak jistě všichni víte, je ve znamení osmičkových výročí. Já jsem tradičně vcelku skeptický. Oslavovat se dá s přivřením obou očí jen jedno – a to vznik ČSR v říjnu 1918. I když tento stát ani základní idea, na které byl založen, ani oněch 100 let nevydržel. Další jsou opravdu spíše smutná a navíc spolu souvisejí - počínaje Mnichovem 1938, přes tzv. vítězný únor 1948 až po srpnovou okupaci v roce 1968. Právě tomu, jak probíhal onen „nadějný“ rok 1968 a zvlášť srpen v Klatovech bych se rád dnes věnoval.

Rozhodně není mý cílem věnovat se „velké“ politice, tedy ani popisu událostí tzv. Pražského jara (sjezdu spisovatelů, lednovému sjezdu KSČ atd.). Jisté ale je, že důsledky těchto událostí se projevily i Klatovech. Nejlepším důkazem je s odstupem padesáti let tón zdejšího regionálního týdeníku, který nesl tehdy nesl název „Nové Klatovsko“. Zaznívala zde poměrně ostrá a adresná kritika, nejen například na kvalitu služeb, ale dokonce i na dřívější politiku vládnoucí a všemocné komunistické strany. I když mi tehdejší referáty ze schůzí komunistů stále připadají jako plné frází a floskulí, otevřená reflexe vlastní politiky a přihlášení se k vlastním chybám bylo něco zcela neobvyklého…. Ilustrační snímek zobrazuje dva hlavní hrdiny „pražského jara“ i srpna 1968 – Leonida Brežněva a Alexandera Dubčeka.

Město Klatovy, stejně jako celá země, ale žilo pochopitelně i běžným „životem“. I tvář města se pozvolna měnila, byla tehdy například dokončena například (nedávno zrevitalizovaná) budova oděvního podniku Šumavan, novou prodejnu exkluzivního koženého zboží v Pražské ulici otevřel podnik Galex, finišovalo také budování hotelu Beránek, stejně jako stavba čistírny odpadních vod atd. Pokračovalo se také v asanaci klatovského podzemí, tedy především středověkých chodeb pod centrem města. Rok 1968 s sebou také přinesl některá výročí – namátkou sto let české žurnalistky ve městě spojené s vydáváním českých novin. Šedesát let tehdy také uplynulo od zřízení zdejší obchodní akademie. K dříve ne příliš představitelnému tání došlo i ve vztazích k sousedovi – tedy Německé spolkové republice. Už od roku 1967 se tak rozvíjely kontakty v podobě koncertů mezi hudebními tělesy z Klatov a bavorského Rodingu. Po dlouhých letech také během klatovské pouti prošel městem průvod se zázračným mariánským obrazem (na snímku).

Jak jsem se již zmínil – československá společnost zřejmě prožívala uvolnění roku 1968 s určitou nadějí, i když o tom, jak „tání“ vnímal „prostý lid“ lze jen spekulovat. Jisté je, že informovanější a lidé skeptičtí k režimu příliš důvěry k demokratizačnímu procesu neměli. Jedním z nich byl i můj děda JUDr. Jiří Bílek, který k událostem napsal: „Poněvadž již v letních měsících projevovala se nespokojenost ostatních socialistických států s vývojem u nás, vzali jsme si s sebou do Rumunska (na dovolenou – pozn. aut.) tranzistorový přístroj a každý večer jsem ve stanu poslouchal zprávy. Při přechodu hranic z Rumunska do Bulharska na zpáteční cestě jsme museli čekat delší dobu. Při tom čekání zastavil se u našeho auta jeden z turistů z Německé demokratické republiky a ptal se mě, co je u nás nového. Řekl jsem mu, že zástupci všech stran a států se v Bratislavě dohodli. Tento turista projevil velké ulehčení, že došlo k dohodě, a poznamenal: „Bydlím u Drážďan, ale nedovedete si představit, kolik je u nás nahromaděno tanků a děl.“. My jsme si z toho však moc nedělali. Po návratu do Klatov nás navštívil pan farář z Rodingu (bylo to 18. a 19. srpna 1968) a jeli jsme spolu do Prahy. Po cestě mně pan farář prozradil, že ho známí varovali, aby do Československa nejezdil, že je to nebezpečné. Ukázal jsem mu, jak je všude klid a jaké vládne nadšení. Dvacátého srpna jsem byl navštívit Jana Wericha v jeho velhartické chatě a dohodli jsme se, že ve čtvrtek 22. srpna za mnou přijede do úřadu, abych sepsal smlouvu o převodu chaty na jejich dceru Janu.“
Na 21. srpna vzpomíná Bílkova dcera (moje máma) Alena: „To ráno u nás v 6 hodin zazvonil zvonek, mamina šla naštvaně otevřít a můj kamarád na ni vyhrkl: „Obsazují nás“ a ona se bezelstně zeptala: „Kdo, Američani?“ Rodiče hned pustili Svobodnou Evropu a tam jsme se dozvěděli, co se děje. Než odešli do práce, přísně nám s bratrem nakázali, že nesmíme z domu. To znamenalo, že už jsme už v 8 hodin s kamarády seděli na haldách země (ty vzrostlé lebedy vidím dodnes) v místech, kde je dnes benzinová pumpa na Plzeň, a civěli na silnici na Plzeň. Nic nejelo, my diskutovali o tom, co se děje a co se bude dít, a asi po dvou hodinách jsem se vrátila domů. Musela jsem rychle uvařit, aby „neprasklo“, že jsem byla pryč. Odpoledne jsem se vracela „z města“, šla loudavě na Rybníčkách po té zídce, která je tam dodnes, a od Plzně už jeli. Ještě dneska si vybavuji ten pocit strachu a vzteku, se kterým jsme tam všichni stáli a zírali. Tušili jsme, že je zle.

Není podstatné, že první předsunuté hlídky sovětských vojsk dorazily do Klatov už po deváté ranní, obsazování okresu pak začalo v 10.45. Obyvatelé reagovali protesty – zvlášť firmy vydávaly tehdy obvyklé rezoluce, ve kterých odsuzovaly vstup vojsk a vyjadřovaly podporu stávajícímu vedení ČSSR. Po městě (stejně jako ve zbytku země) se také už v prvních hodinách okupace objevily ironické nebo odsuzující nápisy směřované k SSSR a dalším okupačním armádám. V pátek 23. srpna vychází zvláštní vydání Nového Klatovska, ve kterém je mimo jiné otištěno stanovisko předsednictva OV (okresního výboru) KSČ, provolání rady ONV (Okresního národního výboru) a dalších organizací. Základní teze všech příspěvků se nesly ve stejném duchu – odsouzení okupace a výzva k zachování klidu, aby nebyla cizím vojákům zavdána příčina k útokům na obyvatele. Titulky jednotlivých článků jsou více než výmluvné - „Jsme podruhé okupováni“, „Na naší straně je pravda“, „Světové mínění je na naší straně“, „Jsme jednotni!“ nebo „Pro hosty vše – pro okupanty nic“.
Přiložená fotografie zobrazuje „boj o rozhlas“ na pražských Vinohradech v srpnu 1968.

K prvnímu vyjednávání mezi okupanty a představiteli samosprávy došlo již odpoledne 21. srpna. Dva sovětští podplukovníci s početným doprovodem dorazili do budovy tehdejšího ONV. Vznesli zde tři požadavky. Žádali „zabezpečit v okrese klid a pořádek“, „dát pro velitele k dispozici tři místnosti s trvalým telefonickým spojením“ a „zprostředkovat spojení s velitelem posádky Klatovy“. Splnění prvního požadavku klatovští vůdci přislíbili. Druhý a třetí požadavek byl odmítnut s tím, že „..kdyby přijeli jako pozvaní hosté, dali bychom jim vše, nejlepší ubytování i pohoštění. V této situaci však nemohou počítat s nejmenší podporou a odmítáme jakoukoli pomoc.“ I třetí žádost byla zamítnuta, o navázání kontaktu s místní vojenskou posádkou se měli okupanti postarat sami. Jasné, je že odvaha a odmítavý postoj klatovských komunistů nemohl vydržet dlouho. Další jednání (30. 8.1968) mezi okupanty (divizi operující na klatovském okrese reprezentoval plukovník Lomov a představiteli OV KSČ (komunisty z okresu zastupovali Dr. J. Mařík, M. Hanzlík a F. Fišer) a ONV (L. Hřebík a A. Havlík) bylo zřejmě vyhrocené. Zazněl (tedy ze strany zdejších orgánů) požadavek, který vzhledem k okolnostem nemohl být splněn – totiž stažení sovětských jednotek. Dále místní čs. orgány žádaly omezení pohybu vojenských jednotek a z dnešního pohledu trochu úsměvné „umožnění výkonu myslivosti, rybaření, sběrnu lesních plodin a volného pohybu obyvatelstva. Na jednání také zaznělo zdůvodnění vojenského zásahu – mělo jím být ono později „profláknuté“ nebezpečí kontrarevoluce. Jako konkrétní příklady této rozkladné činnosti uvedli okupanti zničení památníků sovětských vojáků v Železné Rudě a v Kasejovicích. No tak jako tak, obě strany jednání se dohodly, že oficiální styk mezi vojáky a civilními orgány bude vedeno pouze prostřednictvím velení „zdejší“ sovětské divize a vedením okresu. Sovětské velení také mělo předložit seznam konkrétních míst, kde bude vojsku distribuována pitná voda. Pohyb a přesuny těžké vojenské techniky se měl napříště odehrávat jen v nejnutnějších případech. I ona možnost houbaření byla garantována. Na snímku vojenská technika okupantů u Obecního domu na pražském Náměstí Republiky.

Další jednání proběhlo o týden později – za okupanty se jej zúčastnili generál Sergejev, plukovník Lomov a major Zlatkov. Klatovskou delegaci vedle účastníků první schůzky ještě doplnil předseda MěstNV (starosta) Milan Mazuch. Kromě už avizovaných požadavků se mimo jiné jednalo o možnosti, aby politruci sovětské armády mohli pořádat besedy s místními občany. Ospravedlnit invazi jako „pomoc“ bylo jedním z hlavních cílů okupantů. V propagandě a manipulacích nakonec Rusové vynikají i po půl století. Myslím, že klatovským komunistům-vyjednavačům muselo být jasné, v jak nevýhodné pozici se vlastně nacházejí. Zatímco proti nim stáli vojáci s rozkazy a tanky v záloze, oni měli za sebou snad „jen“ veřejné mínění a podporu lidí. O ústupcích svědčí i to, že zatímco koncem srpna se k besedám s občany v režii Rusů stavěli zdrženlivě, v polovině září už místní řešili, jakým způsobem tato setkávání vojákům zorganizovat.

Také běžný život se poměrně rychle vrátil k normálu. Už týden po začátku invaze bylo obnoveno autobusové spojení s hlavním městem, stejně tak byla opět zajištěna spolehlivost telefonního spojení. V prvních dnech po vstupu vojsk narostl výrazně zájem lidí o potraviny a spotřební (drogistické zboží), ale už v průběhu prvního týdne se vrátilo vše do normálu. Probíhající sklizeň spíše než okupační armáda negativně ovlivňovalo špatné počasí, i když zástupci cizích armád byli při jednom z jednání požádáni, aby opustili některá pole (u Javoru a Čachrova). Co se týče materiálních škod – celkem dost dostaly zabrat silnice na okrese. Škody dosáhly cca 45 milionu tehdejších korun, což činilo přibližně jeden a půl násobek všech financí určených na investice a údržbu komunikací. Pro lepší představu – silně poškozeno bylo 186 kilometrů zdejších silnic a osm kilometrů „pangejtů“. Škody na zemědělské půdě a úrodě nebyly ještě v prvních týdnech vyčísleny.
O tom, že minimálně na počátku okupace nebyl přístup zdejších orgánů k sovětským vojákům moc kladný svědčí fakt, že jako objekt pro jejich velitlství jim město uvolnilo malý a poměrně zanedbaný objekt bývalé městské váhy (na snímku vykukuje vpravo). Ta se nacházela přibližně místech, kde je dnes kruhový objezd u prodejny Billa.

O tom, že sovětští vojáci neponechají nic náhodě, svědčí i „kauza“, která se odehrála na stránkách zmiňovaného týdeníku Nové Klatovsko. Vyšel zde článek u příležitosti svátku pracovníků tisku (21. září). Autor se zde vcelku pochopitelně dotknul i nedávných událostí, mluví o „opětovně porobené zemi“ a chválí postoje novinářů během srpnové krize a píše „i naše okresní noviny a okresní vysílání rozhlasu po drátě se zapojilo do vlasteneckého úkolu: informovat čtenáře a posluchače co nejrychleji o událostech na okrese a uvědomovat lidi o vlastenecké povinnosti. Jen malým dílem jsme přispěli v těchto dnech našemu celostátnímu dění. Dnes však můžeme s klidným svědomím předstoupit před celou čtenářskou i posluchačskou veřejnost s tím, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách a v našem vlasteneckém cítění.“ Sovětským důstojníkům se ale text nepozdával a stěžovali si na něj během jednoho z jednání s místními soudruhy. Podle okupantů byl text v rozporu s uzavřenými tzv. moskevskými dohodami.

Reakce redakce (viz přiložený článek) na sebe nenechala dlouho čekat. Novináři opravdu zařadili zpátečku. Dnešní optikou se možná může zdát reakce zbabělá, ale já osobně jsem dalek nějakého hodnocení tehdejší situace. Lidé si zcela jistě pamatovali atmosféru padesátých let s opravdovou perzekucí a procesy, měsíc po invazi se těžko odhadovalo, zda a jak se bude mstít režim tentokrát. Každopádně vzniklou situaci vyhodnotily stovky lidí z Klatovska, tak že zvolily emigraci. Naproti tomu, zdejší vysocí komunisté si své posty povětšinou udrželi. Jedinou výjimkou byl výše zmíněný předseda ONV Lumír Hřebík.

Byť s odstupem času rozhodně nevěřím nějakým tehdejším snům o demokratizaci socialismu nebo jeho variantě s „lidskou“ tváří, pro generaci mých rodičů znamenal příjezd sovětských vojsk konec nadějí na změnu, dvacet let šedého bezčasí a nejlepší léta strávená pod tíhou větších či menších ústrků ze strany nefunkčního a především nesvobodného režimu. I když přímo na Klatovsku jsme neměli sovětské vojenské posádky, přítomnost cizí armády dávala skomírajícímu režimu, resp. jeho představitelům jistotu, že nebudou ohroženi zevnitř. Jak to v naší historii bývá, na jeho demontáži měly nakonec největší vliv události na mezinárodní scéně.

Jak jste jistě zaznamenali, obratovými materiály k srpnu 1968 přímo v Klatovech nedisponuji. Pro rozšíření vlastní kolekce bych samozřejmě nějaké materiály (nejen fotky) ocenil. Nejde mi ani o to jesvlastnit, rád si udělám kopie. Kdyby jste se chtěli podělit, ozvěte se mi na klatoviny@gmail.com.