Podivné narozeniny klatovského Sokola

Před několika týdny se v Klatovech slavilo jedno zajímavé výročí. Z inciativy zdejšího spolku Přátelé české historie byla na zdejší sokolovně odhalena pamětní deska připomínající 150. výročí založení zdejší sokolské jednoty. Počin jistě chvályhodný, ale přece jenom mě tahle iniciativa trochu překvapila. Na následujících řádkách se pokusím vysvětlit proč a zároveň přidám vybrané „kapitoly“ z historie klatovského Sokola.  

Sokol byl historicky jedním z nejvýznamnějších českých spolků. I přes to, že jeho sláva už dávno nedosahuje výšin jako před osmdesáti nebo sto lety, stále si vznik organizace mnoho lidí správně pojí s osobnostmi Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Tito zakladatelé stáli u zrodu  Sokola v roce 1862, do značné míry jako reakci na vznik německých tělocvičných organizací, tzv. turnvereinů. Takže nejen zušlechťování těla a ducha stálo u zrodu Sokola, ale i rivalita s druhým zemským národem a tím související politika. Sokolské ideály se poměrně rychle šířily o celých Čechách a organizace i získávala rychle oblibu mezi českou veřejností, jejíž národní sebevědomí utěšeně stoupalo.

A jak to bylo se vznikem Sokolské jednoty v Klatovech? Skutečně poprvé vznikla, resp. její stanovy byly schváleny, v červnu 1868. To také stojí na nově instalované podařené (autorka Zuzana Kantová) pamětní desce na klatovské sokolovně. Už v červenci téhož roku se konaly dvě valné hromady – při druhé z nich 26. července byl starostou zvolen zdejší obchodník Ludvík Král. Jeho zástupcem pak JUDr. Václav Sedláček, mezi zakládajícími členy byly i další významné osobnosti klatovského života- například pozdější starosta Jan Frank. V prvním roce měl klatovský Sokol celkem 98 členů (30 zakládajících, 17 přispívajících a 51 činných), hlavní náplň činnosti, tedy cvičení, se odehrávalo v prostorách starého pivovaru (v objektu ve Vančurově ulici). O poměrně slušném startu klatovských sokolů svědčí fakt, že již v prvním roce podnikli několik větších akcí – například výlet do Otína (na zámek hudebního skladatele Leopolda Eugena Měchury), do Poleně a Chudenic. Již v druhém roce se ovšem objevily první rozpory uvnitř jednoty. I přesto se podařilo zřídit vlastní kapelu, v letech 1870 a 1871 ještě narůstal počet členů a dosáhl téměř 120 „duší“. V červenci 1870 předvedli zdejší sokolové poprvé v městském parku svůj um veřejně. V dalších letech byl ovšem úpadek čím dál patrnější – v roce 1872 se už dokonce nekonala ani každoroční valná hromada. V té době už je jedinou viditelnou aktivitou spolku snaha přeměnit jej na jednotu hasičsko - tělocvičnou. K tomu došlo v srpnu 1874, v čistě hasičský spolek se trosky původního Sokola transformovaly na valné hromadě v říjnu 1875, fungovat pak začal na počátku následujícího roku.

Takže zcela jistě lze označit za dobu vzniku klatovského Sokola červen roku 1868. Na druhou stranu sokolská myšlenka byla v letech 1875-1886 v našem městě ve stavu klinické smrti. I naši předkové, sokolové, považovali vždy ve svých vzpomínkách jako faktický vznik Sokola až druhý „pokus“, ke kterému došlo v roce 1886.  Například v roce 1911 vydávají zdejší sokolové „Pamětní list (vydaný u příležitosti) dvacetipětiletého trvání Sokola v Klatovech“. Stejně tak se při slavnostním otevření sokolovny v roce 1907 mluví, resp. píše o velké události, ke které dochází  „po 21 letech trvání jednoty, v roce 1896 proběhla dle zpráv z tisku jubilejní desátá valná hromada apod. I když si spolek Přátelé české historie dlouhodobě pracuje na propagaci historii našeho města a jeho aktivity  jsou mi tedy samozřejmě sympatické, aktuální počin za moc šťastný nepovažuji. Myslím si, že „vylepšovat“ svou historii Klatovy opravdu nepotřebují. Nehledě na to, že odhalovat pamětní desku u příležitosti obdobného výročí mi nepřijde úplně šťastné, jak to bude za deset let – budeme umisťovat další desku vedle?

No každopádně bez ohledu na to, jestli je klatovskému sokolu 150 nebo 130, je historie tohoto spolku opravdu velice bohatá. Těžiště činnosti sokola bylo samozřejmě – dle hesla „tužme se“ - v rozvíjení fyzické kondice členů. V Klatovech se nejprve cvičilo v bývalé jezuitské koleji, později se stal domovem klatovských sokolů sál hostince U zlatého slunce (v Komenského ulici – objekt byl zbořen cca před 25 lety). Aktivity sokolů se ovšem neomezovaly jen na cvičení – poměrně často vyráželi členové do blízkých i vzdálenějších míst na výlety, při kterých je doprovázela i vlastní hudba. Udržovaly se také kontakty s jednotami v okolí – zpočátku prostřednictvím vzájemných návštěv, později i v rámci institucionalizované Pošumavské župy. V roce 1897 vznikl také „ženský odbor“, do činnosti jednoty se tedy (oficiálně) zapojily i klatovské dámy. Významnou každoroční událostí bylo také pořádání zábavy, tzv. šibřinek v období masopustu, zpravidla nějak tematicky zaměřených.

Detailní popis nechám povolanějším – rád bych se zaměřil hlavně na nejdůležitější mezníky v dějinách klatovské sokolské jednoty. Rád bych se dnes věnoval prvnímu z nich - otevření sokolovny v roce 1907, kterým vyvrcholilo mnohaleté úsilí směřující k získání vlastní budovy. Jak již bylo řečeno – sokolové cvičili nejprve v prostorách bývalého pivovaru. Na lepší časy se jim začalo blýskat v roce 1893, kdy získali (za roční pronájem 700 zlatých) do užívání hostinec U (zlatého) slunce, jehož poměrně velký sál umožňoval cvičení. Jeho strop byl rozdělen do 3 polí, na kterých byly vymalovány národními ornamenty, jíž návrhy vyhotovil Václav Kusý ml. (syn zdejšího továrníka stejného jména) a vymaloval zdejší malíř Eduard Kunzmann. Na stěnách sálu bylo šest malovaných tabulek s nápisy: „V mysli vlasť“, „V paži sílu“, „Na zdar“, „Sílou lví“ a „Tužme se“. Hlavním obrazovým motivem improvizované sokolovny ale byl výjev zobrazující znaky historických zemí (český lev a orlice – moravská a slezská) k nimž se ze dvou stran slétají dva sokoli „ve spárech třímající“ činku. Velmi působivé. V letech 1904-1907 pak využívali členové jednoty k tréninkům další klatovský sál – v restauraci Villa na Domažlickém předměstí. 

Už v době, kdy si zdejší sokolové otevírali svůj „azyl“, měli v hlavě plán na pořízení vlastní budovy. Už v druhém roce své existence (tedy v r. 1887) se valná hromada usnesla, že založí vlastní „stavební odbor“. Alfou a omegou se stala otázka získání financí -  z tohoto důvodu bylo v lednu 1888 založeno „Družstvo pro vystavění tělocvičny Sokola v Klatovech“. Po určitých problémech (Družstvo se muselo vydělit ze sokolské jednoty a vystupovat jako samostatný spolek) byly konečně v březnu 1890 schváleny jeho stanovy a družstvo mohlo začít fungovat.

Kromě vybírání peněz bylo prvořadým úkolem získat pozemek na stavbu. V roce 1902 věnoval spolek řezníků a uzenářů část potřebného pozemku (na místě bývalých jatek), zbytek taktéž darem poskytlo město Klatovy. Jednu chvíli se diskutovalo, že by sokolovna mohla stát kousek vedle- na místě tehdejšího špitálu u sv. Rocha (dnes zde stojí areál pošty a bývalého okresního úřadu).

Pár slov si samozřejmě zaslouží i samotná budova. Její architektonický návrh provedl plzeňský architekt a stavitel Rudolf Štech. Dnes už je jeho jméno skoro zapomenuto – přesto v našem městě zanechal výraznou a dosud patrnou stopu – kromě sokolovny zde projektoval okresní dům (dnes ZŠ Plánická) a spořitelnu (muzeum). V Plzni pak např. synagogu a budovu vlakového nádraží. Právě komplikace, které způsobilo jeho angažmá při stavbě plzeňské stanice, ho nakonec dovedly na počátku roku 1908 k sebevraždě. Ale zpět do Klatov. Nepřestává mě fascinovat rychlost, s jakou naši předci dokázali stavět. V polovině února 1906 vypisuje Družstvo tendr na dodávku stavebních i dalších prací a 20. ledna 1907 je budova slavnostně otevřena. Většinu zakázek nakonec získaly místní firmy – většinu zednických, tesařských a pokrývačských prací provedla firma zednického mistra Josefa Krudence, kamenické pak Vojtěch Pták, železná konstrukce nad krovem hlavního sálu byla dílem zdejší strojírny Schiffauer atd. I osvětlení dodali domácí – i když se sídlem v Karlíně – firma plánického rodáka Františka Křižíka.

Zajímavá je i „ekonomika“ stavby. Celkový rozpočet včetně vybavení činil 120.000 tehdejších korun. I když Družstvo, jehož hlavním cílem bylo právě vybrat peníze na stavbu, fungovalo celých sedmnáct let, podařilo se mu shromáždit přibližně třetinu potřebné částky. Na výstavbu tělocvičny přispívali jednotlivci, vybíralo se při nejrůznějších příležitostech (výjimkou např. nebyl ani příspěvek např. od hostů na svatbě), pořádaly se i benefiční akce speciálně ve prospěch sokolovny. Družstvo také získalo 2000 korun, které jí odkázal měšťan Jan Nohejl. Stejnou částkou přispělo i okresní zastupitelstvo, z rozpočtu pravidelně „upouštělo“ i město. I tak si ale musela sokolská jednota značnou částku vypůjčit a hlavně splácet. Na druhou stranu – tehdy zdaleka nejmodernější sál lákal pořadatele mnohých akcí, kteří si jej najímali, což generovalo příjmy. V objektu byla i restaurace, jejíž zisk také pomáhal umořovat dluh. Po roce 1918 navíc dostal Sokol licenci na provozování kina. Promítání filmů bylo tehdy velmi ziskovou záležitostí.

Každodenní činnost sokola bývala velice pestrá – přes vzpomínané výlety do bližšího i vzdálenějšího okolí, různá veřejná cvičení, účast zdejší jednoty na regionálních i celostátních sletech až po hudební produkce ve „zpěváckém“ odboru. I když v průběhu doby vyrostla Sokolu ve své tělovýchovné činnosti konkurenci v např. v podobě katolického Orlu nebo DTJ (levicová dělnická tělovýchovná jednota), stal se po vzniku ČSR jakousi „státní“ tělovýchovnou organizací, k čemu samozřejmě přispíval i jeho étos národní organizace. Do této doby spadá i druhá významná událost v historii klatovského sokola – slet pošumavské jednoty a především otevření stadionu pod Hůrkou v červenci 1930. Jemu se budu podrobně věnovat někdy v budoucnu.

Pozice Sokola v dnešní době není úplně růžová. Přerušená činnost během komunismu, konkurence v podobě mnoha dalších sportovních organizací a aktivit, absence zájmu o „národní“ obsah. Obávám se, že je to setrvalý stav – to nevylepší ani tisíc pamětních desek. Nejlepším důkazem je fakt, že tento týden probíhá v Praze bez většího zájmu v Praze 16. všesokolský slet. Kolik z vás/ nás to vlastně vůbec zaznamenalo? Tím samozřejmě nechci snižovat zásluhy prvních (nejen klatovských) sokolů. Jejich mise byla úspěšná, ale v dnešní společnosti už „sokolství“ nějakou významnější roli hrát nebude. Na závěr bych si dovolil ocitovat vzpomínky jednoho za zakladatelů klatovského Sokola Františka Kabeláče. Svědčí o tom, že na začátku bohulibé činnosti může být obyčejné hecování.    

Bylo v Klatovech zvykem – a jest snad dosud -  že se v neděli dopoledne chodilo na krátké posezení do Měšťanské Besedy. V zimě sedávalo se ve „filiálce“, malé to místnosti v levo při vchodu, a z jara a v létě, kdy to počasí dovolovalo, přestěhovalo se všechno do neveliké zahrádky. Tak sešlo se také jedné neděle za krásného jarního dopoledne k našemu stolu v besední zahrádce několik pánů různého povolání a stáří. Mluvilo se o všem možném i nemožném a při dobrém truňku a veselé náladě ubíhal čas až milo, a tak jsme nepozorovali, jak se zahrádka vyprázdnila. Na blízké „bílé věži“ při chrámu děkanském odzvonili již poledne a my seděli a bavili se dále.

První, koho snad zábava počala mrzeti nebo snad nechtěl se připravit doma o chutný oběd, byl p. Josef Fügner, čalouník z náměstí. Aby se neřeklo, že odchází první ze společnosti, vstal a zavěsil se na blízký ořech, jehož jedna větev, ve výšce člověka o vztyčených pažích rozložena směrem vodorovným, byla jako stvořena k pohoupání. Rozohněn jakousi pichlavou poznámkou a sledován zraky našimi počal komihati. Když to však již počalo vybočovati z míry, zvolal jsem na něho: „Nechte toho, ať se nezabijete“! Po seskoku a zákmihu odpovídá jaksi uražen: „To bych toho málo dovedl“!
Jako vosou bodnut vstal p . Jan Tarantík, učitel, svlékl kabát, vyndal z vesty hodinky a přiskočil k větvi. Škodolibý úsměv pohrával kolem úst každému z nás, když jsme pozorovali počínání tohoto pána, neboť každý předpokládal, že již tělnatý muž mnoho nedovede. Všichni jsme však byli překvapeni, když on octl se se velmi elegantním výmikem předem na větvi ořechu v podporu vpředu. Vítězoslavně pohlédl na nás s větve a pronesl odvážně: „ Kdo to z vás tak provede, založíme Sokola“.  Více slov ani nebylo třeba. Všichni jako na povel svlékali kabáty a kde co vyndavali z kapes, aby jim nepřekáželo při provádění některého „krkolomného“ výkonu. Větev šla nyní z ruky do ruky, neboť každý se chtěl pochlubiti, co všechno dovede.  Omluv bylo při tom také dost. Jednomu překážely boty, druhému šle; mnohý stěžoval si, že má již o jednu více, že to nejde atd. Ale nálada byla již zde, a když konečně i já přistoupil k větvi a udělal z náskoku vzepření vzklopmo, byl Sokol zpečetěn.  

První se ujal slova pan učitel Tarantík. Zmíniv se v řeči nehledané o dřívějším Sokole v Klatovech, přešel na důležitost cvičení tělesných, demokratickou výchovu národní a.t.d. a při závěru řeči vyzdvihl pak sklenici do výše a zvolal: „Na zdar novému Sokolu!. A než jsme se rozešli, ujednáno ještě při stole bratrství.        

Na ilustračním snímku jsou cvičící členky ženského odboru klatovského Sokola v roce 1907.